Začíná nám pomalu rozumět, a to je pro mě vždycky velký předěl. Mám konečně tendenci na ní víc mluvit, možná až moc, znáte mě.. Když povídám, upřeně mi hledí na rty a snaží se zvuk napodobit. V dělání různých ksichtíků je přeborník, náš smích ji povzbuzuje k dalším a dalším. Nikdy jsem u holek moc nevěděla, co považovat za první slovo, u Sáry je to asi „haf“ (no dobře, spíše „af“) a „čiči“.. Co taky jiného, když náš kocour je pořád takový parťák. „Afá“ na každé, byť vzdálené, zaštěkání psa.
Vydrží už chvíli stát bez opory, s přehledem vyleze na gauč i sleze z gauče. Moc ráda všechno vyhazuje z krabic – hlavně papírové kapesníky – a taky z postýlky. Naházet všechno do vany je taky velká sranda.
Jí s námi u stolu. Nejraději piškoty a nakrájené ovoce ze své misky. Hlasitě si umí říct i o naše jídlo. Má na jídlo radar – okamžitě zaregistruje, že někdo jí. I kdyby byl na opačné straně místnosti.
Je hódně těžké zachytit ji bez pohybu…
