Udivuje mě, že mezi námi jsou pořád tací, kteří žijí v domnění, že na vedlejších zahradách roste zelenější tráva. Uznávám, že nejsem z těch lidí, kterým by na spočítání dosavadních vztahů nestačily ani prsty u nohou. Vlastně ty svoje dokážu spočítat na prstech jedné ruky, ale ne za každých okolností kvantita znamená kvalitu.
Já osobně si myslím, že na okolních zahradách zelenější tráva neroste, ačkoliv se nám to tak možná může zdát. Důležitou se stává především péče a láska, kterou jsme vlastnímu trávníku ochotni věnovat. Pokud se uchýlíme k jinému trávníku s tím, že jeho stébla mají pestřejší barvu než ten náš a nebudeme o něj s láskou pečovat, časem tráva na něm seschne a bude nám podezřele připomínat trávníky, jež jsme měli tu možnost opatrovat doteď.
V konečné fázi zjistíme, že každý trávník má své chyby, nedokonalá a nestejně rostoucí stébla trávy a na první pohled neviditelné, časem trávou zarostlé díry, které si vyloženě říkají o zlomení nohy nebo minimálně o vyvrknutý kotník doprovázený několika vysoce vybranými výrazy.
Ale jde to. Naučit se milovat svůj trávník takový, jaký je. Darovat mu potřebnou péči, najít a zasypat hlínou ty díry, za které bychom se na trávník mohli zlobit, ale dost možná za ně ani on sám nemůže.
Tak s láskou pečujme o trávníky na našich pomyslných zahradách.
Protože ani my jako zahradníci bezchybní nejsme.
L.
