ROZhodování o tom, která CESTa  je ta správná. Pro někoho, kdo stále o něčem a nad něčím přemýšlí stejně jako já, je to už téměř sport. Ale myslím, že velmi podstatný pro vývoj každého jedince.

Jsou lidé, kteří svými životy proplouvají a nic moc neřeší a jsou tací, kteří se stále snaží chápat, pochopit a hledat…. místo na zemi, smysl, lásku, uznání. Vlastně se tím vším, co tu píšu snažím jen dostat k jádru toho, co bych dnes chtěla říct.

Nejsou pózy jako pózy a to co vidíme navenek, nemusí vždy odpovídat tomu, co je uvnitř….

Nad tématem virtuálního světa jsem se tu už několikrát zamýšlela a vlastně jsem nikdy na nic moc nepřišla. A vlastně jsem se nikdy neponaučila. Jsem v trošku složité situaci, protože v okamžiku, kdy mě osud momentálně zavál, mimo centra reálného dění, na vesnici uprostřed ničeho a tedy nemohu mít kamenný obchod, musím v tom virtuálním světě nějakým způsobem fungovat. No jo, ale jak? Já srdcařka. Děkuji za dobře míněné rady typu – nedávej ze sebe tolik, nebuď tak otevřená, nebuď tak upřímná…. jenomže mě to nejde. Protože v okamžiku, kdy dělám něco jinak než to cítím, není to už opravdové, je to falešné a je to přetvářka. Nechci k vám být odtažitá, nepřístupná, chci se smát a svůj smích posílat i vám a chci se zamýšlet nad věcmi, které trápí nejen mě a chci je dát vám.

Dala jsem si teď něco jako pauzu od instagramu, kde jsem působila velmi intenzivně… protože jsem se potřebovala nadechnout a rozkoukat. Bylo totiž toho najednou moc, stále jsem podvědomě očekávala, že když si na nic nehraju já, jsou stejní i ostatní, ale ono to tak není, každý používá to virtuálno na něco jiného. Četla jsem na profilu jedné čerstvé maminy samoživitelky, jak si posteskla (velmi jemně), jak dokáží být lidé zlí a dala jsem k sobě obecný status, ve kterém jsem apelovala na to, ať lidé prostě nesledují ty, co je nějak iritují, nebo ať je alespoň nekomentují, protože nikdo neví, čím si lidé právě procházejí…. a hned jsem si chytla, že na moje kňučení není nikdo zvědavý… tak když není, tak proč na mě ten nikdo kouká? To samé jsem teď četla na profilu Za normální holky… že v okamžiku, kdy se otevřou témata jako je vyhoření apod, prostě ta nesluníčková, hned někdo píše, že si jen stěžuje apod… proboha, co to je? Další věc… moje báječná kamarádka začala dělat jeden úžasný krásný produkt, a brzy ji začal kdekdo napodobovat…. jasně, je normální, že se inspirujeme, ale proč to tomu člověku alespoň neuznat? Což je tak těžké napsat, udělala jsem to a to, moc děkuji Pepičce za inspiraci…. Hned by bylo líp na světě. A je toho všeho mnohem víc… a já jsem to nějak nemohla už unést. Proč se tím zabývám, když to vlastně není moje věc? Nevím, asi jsem egoistka, řekl mi to jeden čaroděj léčitel – že jsem se rozhodla vzít si na ramena všechny tíhy světa a že je to ode mě egoistické… asi ano, asi mám v sobě nějaký pocit, že tím, že budu dávat lásku do světa, že svět bude o něco lepší místo na žití pro  nás a naše děti…  a nechce se mi tu víru ztratit.

Nedávno jsem se rozhodla darovat kytaru po mém muži někomu, kdo si ji zaslouží, nemůže si to třeba dovolit a o to víc si jí bude vážit…. a povedlo se – ta fotka mluví za vše….

Zcela odstřihnout ten virtuální svět se mi nechce, jen jsem si potřebovala uvědomit, že musím přestat očekávat a řešit. Dál budu fandit všem, o kterých si myslím, že si to zaslouží, ale už se nebudu trápit těmi, co mají morálku posazenou jinak než já… je to jejich volba, jejich rozhodnutí a jejich cesta.

Ve vesnici, kde teď žiju je plno zatrpklých, vyhaslých, zlých a závistivých lidí. Doslova se radují z toho, když se někomu něco zlého přihodí a donekonečna řeší každičkou drobnost. Je-li někdo úspěšný, alespoň opticky, určitě za tím něco je…. Určitě to mnoho z vás zná…. Jak by bylo na světě líp, kdybychom si všichni přáli jen to dobré, kdyby sousedka donesla sousedce bublaninu, nebo čerstvě napečené buchty, kdyby si sousedé pomáhali, ale opravdově, ne tak, aby pak měli v hospodě o čem mluvit.

Jen bych si přála, abychom si ty naše iluze o lepším světě nenechali vzít, abychom si vážili sami sebe a taky těch, kteří si to zaslouží.

Jsou “věci”, na kterých záleží a pak ty ostatní….

Já si teď budu dávat trošku dohromady zdraví, ale zase se ozvu…. třeba naopak, budu mít víc času

Mějte krásné dny, jaro už pomaličku klepe na dveře… i když je to ještě tuze brzy.

Vaše Zuzka

 

The post (Roz)cestí appeared first on Iconioo.cz.