1 rok. Rok, který se s ohlédnutím zdá být jen chvilkou, 365 dnů uběhly rychleji než Usain Bolt 100 m. Ale jak je rok dlouhý, když jste teprve na startovní čáře. Když čekáte rok na Vánoce, rok na dovolenou, rok na narozeniny, rok na něco vážně vysněného. Zdá se to být vzdálené, snad nekonečné čekání.
Nekonečných bylo 9 měsíců, které Ema trávila pod mým srdcem. Odcházejíc první den od doktora s těhotenskou průkazkou bych dala cokoli, kdyby byla hned v mé náruči. Hotová a upečená. Vždyť je to tak dlouhá doba. Ale utekla stejně rychle, když se ohlédnu.
A když píšu tyhle řádky, byla už 7 minut na světě (11:20) v příbramské porodnici. O 3 týdny dřív. Po 11 hodinách. Ale nepředstavujte si 11 hodin v urputných bolestech. Kdyby mi nepraskla voda, dám si doma ještě dlouhou chrupku a do porodnice jedeme snad na poslední chvíli. S ním. Který mě držel za ruku, nosil pití, masíroval záda a byl největší psychickou oporou. Poslouchali jsme zprávy (nic jiného na tv naladit nešlo), google spadnul. Informace, kterou jsme slyšeli snad stokrát. Nuda, únava, nervozita, těšení, bolest, a to vše prošpikované zprávami o nefunkčnosti největšího vyhledávače. Maminko spěte, vyzývá mě porodní asistentka. No nevím jak vy, ale já rodící a spát na cizím místě neumím.
A jako kdyby někdo udělal bičem švih a prásk a máme tu Emu chodící (s držením), mluvící a s neskutečným apetitem a nevyčerpatelnou energií. Ema, která už se formuje v osobnost. Tak čistá, rafinovaná, uplakaná, smějící se, tulící se. Jako kočka, která přijde pro pohlazení, ale běda, když ji chcete hladit v nenáladě. Staví kroužky, bourá komín z kostek a miluje knížky. A kabely, baterky a vše co nesmí.
A já se dojímám nad fotkami uzlíčku, který nám změnil život k dokonalosti. Jak jsem si přála Emu sedící, chodící… Ještě bych prosím na chvilku pomazlilu Emu tříkilovou. Naše panenka, naše my. Všechno nejlepší, Em!
