Mohlo by se zdát, že všechny moje kanály pomalu odumírají. No, abych byla upřímná, skoro se stalo. Letos jsem se ocitla v nějakém začarovaném kruhu a času se mi začalo kriticky nedostávat. Hodně to souviselo s mojí prací - s tím, jak Madla roste (a výše rodičáku se povážlivě úží), jí prostě přibývá. Všechno to vyvrcholilo na podzim, kdy jsem zoufale doháněla resty vzniklé rozvolněným prázdninovým režimem a do toho se přidaly zdravotní potíže. Dostala jsem se do zlomového bodu, stejně jako spousta bloggerů, a uvažovala jsem, jestli v publikování vůbec pokračovat. Začalo mi to připadat úplně zbytečné a nedůležité. A tak jsem to prostě dala k ledu. Až po několika měsících absence na síti jsem si uvědomila, že mi to vlastně dělá radost. Že to je moje forma komunikace. A v tomto podivném bezčasí na mateřské, kdy se člověk ráno probudí do zaneřáděného bytu, přes den ho pětkrát uklidí, pětkrát navaří a večer je všude úplně stejný nepořádek a nikde žádný hmatatelný výsledek čehokoli, je přesně TOHLE ten můj malý hmatatelný výsledek. A tak jsem procitla z těžkého snu. Pomalu se z toho hrabu a doufám, že se blíží konec toho tmavého tunelu. Takže co se blogu týče, neříkejme tomu smrt, spíš hibernace. Pro ty, kdo sem občas zaskočí, bych ráda slíbila zase jakousi pravidelnost. Ovšem frekvence bude asi o něco nižší, než jste byli zvyklí. Nápady mi nedošly. Některé jsem v létě stihla i zrealizovat. Dát k nim dohromady články je ale pro mě obtížné. Všechno nafotit ještě obtížnější. Dneska tedy po dlouhé době první příspěvek. Ukážu vám, co jsem naposledy spáchala v oblasti renovací. Je to opět takový miniprojekt, ale i tak mi zabral spoustu času, slepovala jsem ho doslova z jednotlivých volných minut. Jedná se o dětské houpací křesílko, které všechny předrevoluční děti pamatují z mateřinek a někteří z vás ho možná měli i doma...

My ho podědili po příbuzných. Tímto zdravím švagrovou a její děti a děkujeme za ty dary! ;-) Už když u nás přistálo, jsem věděla, že v původní podobě nezůstane. Ale uplynuly snad dva roky, než se představa stala skutečností. Tady je původní stav:




Jak vidno, nic mu nescházelo, jen moderní kabát. A tak jsem konstrukci stříkla na černo a područky na bílo. V tomto jsem měla jasno celkem od začátku. Kov jsem tedy nejprve odmastila benzínem a následně nastříkala černým matným autolakem v několika vrstvách. Područky jsou natřené bílým matným balakrylem.

Co dlouho nebylo dořešené, byl potah. Tušila jsem, že půjdu do pudrové, která se v pokojíčku opakuje na různých detailech. Králíci byli také celkem jasní, protože je má Madla ráda. Ovšem favoritů bylo několik, cena na mých oblíbených látko-webech celkem vysoká a pořád jsem neměla sílu to rozseknout. Až jsem jednou náhodou na úplně jiných stránkách a při naprosto jiném úkolu objevila tyto obrýlence za cenu víc než příznivou. A tak bylo rozhodnuto. Křeslo jsem potáhla za 55 korun a ještě mi polovina látky zbyla na jiný projekt (že by holčičí šatky? ;-)). No a takto to dopadlo:





Myslím, že Madle je to celkem fuk. Ptala se, proč je to černé a kam jsem dala ten původní potah :-D Ale vysvětlila jsem jí, zač je toho loket. Že se jí to stylově nehodilo do pokojíčku. Zdá se, že to nakonec pochopila. Myslím, že už stran své matky pochopila více věcí. Tudle například pravila: "já chci jet do Ikeja". A tak jsme jely. Na dálnici ale byla hodinová zácpa, a jelikož máme chytrou aplikaci, otočily jsme to zavčas nazpět. Dcera chytla hysterický záchvat. Ale nebojte - dobře to dopadlo. Počkaly jsme v kavárně, pak to vzaly jinou trasou a ten poslední úsek na dálnici se mezitím uvolnil. Po dvou hodinách a o spoustu peněz lehčí jsme usedly do auta a Madla fňuká "já ještě nechci jet domů. Chci tu ještě být!". Takže tak nějak...

No a co vaše děti a design? Ovlivňujete? Nese to ovoce? Nebo jste to už raději vzdali? :-)