Psal se rok 1997, 17. únor, když se na tenhle svět přes zalepený oči poprvý podívala jedna malá holčička. Mluvit ještě neuměla, a tak aspoň vytrvale plakala a křičela, čímž si vytrénovala hromově silný hlas. Nos jí vyrostl jen maličko, protože většinu místa na obličeji si zabraly její velký oči, kterýma tak moc ráda pozorovala život kolem sebe. A taky pusa, který se při pocitu radosti zvedly koutky nahoru, zubila se na všechny světový strany a probudila tak k životu i svoje blízký kamarádky, rozespalý a unavený tváře.
Jak už to u dětí bývá, dokázala občas pěkně zlobit. Paní učitelky ve školce, když si místo spaní chtěla povídat s kamarádem ze sousední palandy. Babičku, když nechápala, proč by si místo sušenky měla brát jablko. Maminku, když jí přišlo jako skvělý nápad vyměnit omalovánky za bílou zeď nebo si nevzít ponožky do bot před celodenní túrou.
Když zrovna nezkoušela trpělivost svýho okolí, toulala se lesem po boku dědy, babičky, táty nebo maminky. Láska k přírodě a k poznávání světa jí tak zůstala až doteď. Moc ráda si zpívala, hrála se sestřenkama na schovku, lezla bráchovi na záchod, skákala mamince do řeči, stavěla s dědou bunkry a omotávala ho obvazy od hlavy až k patě, nechávala se škrábat od babičky na zádech a koukala s ní na Milionáře, provokovala ségru a půl hodiny po zhasnutí světla se jí několikrát ptala: „Spíš?“, do chvíle než jí ruply nervy.
V dějepisu nikdy moc nevynikala, vlastně ani v zeměpisu a matice. Ve škole se nejvíc těšila na hudebku, tělocvik, výtvarku a svačinový přestávky. Při sezení v lavici nejradši koukala ven z okna a snila o tom, co všechno se děje za ním. No, podle toho to tak občas i v tý žákovský vypadalo. Ale doma věděli, že známky nejsou všechno, tak se zlobili jen malinko.
Náladu měla občas trošku na pěst, nechyběla jí ani tvrdohlavost a někdy byla až moc upřímná, ale jinak to byla hodná holka. Vlastně pořád je. Snaží se být spravedlivá. Pomoci, když je potřeba a je to v jejích silách. Naslouchat těm, kteří v ní vkládají svou důvěru a moc si toho váží. Sama je kolikrát důvěřivá až až a párkrát jí to dost zranilo, ale důvěřuje pořád stejně. Snaží se nelhat nebo aspoň jen hodně málo a v „nedůležitých“ věcech. Taky se snaží nesoudit, přát jen to hezký, odpouštět ostatním i sama sobě a být vděčná za maličkosti. Ráda svýma vtipama baví okolí a když se zrovna nikdo nesměje, nevadí jí to, směje se jim i sama. Taky si ráda povídá o hlubokomyslných tématech i o tématech, který smysl nemají žádný. Je hodně citově založená, proto jí dlouho trvalo, než se odhodlala ke sdílení činností, kterýma sdílí i velký kus sebe. I lásku dává najevo otevřeně a stačí jí chvíle, aby se v citech k někomu začla topit. Jo a miluje vřelý objetí s lidma, se kterýma se cítí tak krásně! A taky oči, ty taky moc miluje! Ona vlastně všeobecně tak nějak hodně miluje.
Někdy lítá hlavou v oblacích, ale i přes to se snaží brát věci tak, jak jsou. Naučila se nemít strach ze spousty věcí a situací. Ví taky moc dobře, že když má někdo odlišný názor, není to špatně a ani ona se nebojí ten svůj vyjádřit tak, jak ho cítí. Naučila se taky vytrvalosti a trpělivosti, díky čemuž neutíká od rozdělaný práce tak jako dřív. Titul sice nemá (pokud se nepočítá i ten za největšího milovníka jídla), ale nemyslí si o sobě, že by byla hloupá. Dělá spoustu chyb a snaží se za ně na sebe nezlobit. Ráda zkouší nový věci, poznává nový lidi, místa. V lásce, a to jakýkoliv, je sice věrná a stálá, mimo to se ale musí cítit svobodně, aby byla šťastná a mohla se zhluboka nadechnout. Zjistila, že toho spoustu dokáže, když si bude věřit především ona sama. A že i přes všechny ty úžasný a láskyplný lidi, který kolem sebe má, tu pro ní musí být hlavně její ruka, která jí pohladí, její hlas, který jí podpoří a její srdce, který bude z největší části tlouct pro její život.
A ona ten život má tak ráda.
Už 22 let.
L.
