První dojmy z Edinburghu

První minuty na edinburghském letišti. Fotíme si selfíčko, na němž vypadáme, jako bysme právě zdolaly Everest, nebo přeplavaly La Manche. 

Naše nadšení je ale na místě. Skotsko je pro obě z nás životní premiéra, která si zaslouží jistou dávku emocí. Já své nadšení lehce přeexponovávám pro fotografické účely, Kariny nadšení ovšem přesně odpovídá výrazu na fotce, protože jsem jí před odjezdem navykládala, že to v Edinburghu vypadá, jako v Harry Potterovi, jehož je už od dětství skalní fanynkou.

Celou cestu do centra se úpěnlivě modlím, aby to byla pravda, jelikož tento fakt byl jediný důvod, proč jsem nakonec Karinu přemluvila, abysme jely do Edinburghu a ne do Londýna, kde já už byla dvakrát, kdežto Kariny to byl obrovský sen. (Edinburgh doteď vlastně ani neznala…)

Velmi nás potěšil a zaujal fakt, že z letiště jede přímo do centra tramvajovlak. Ať už se vám tento název zdá jakkoliv pitomý, jsem si jistá, že byste mi dali za pravdu. Skutečně se totiž jedná o dopravní prostředek, který byste na stupnici vlak (0) a tramvaj (10) s největší pravděpodobností umístili přímo na bod 5. Tento dopravní prostředek totiž jako vlak vypadá, jezdí i odpovídající rychlostí, dostane vás daleko mimo město, ovšem jezdí taky ve městě, kde zase funguje jako klasická šalina Luas tramvaj. Přesun z letiště do centra je zkrátka neuvěřitelně pohodlný a bezproblémový.

Zatímco v Irsku je sprosté nadávání a gestikulace národním sportem a to, že jste něčí opravdický kamarád, vám je dokázáno tím, že vám známý poprvé od srdce řekne „FUC… OFF!“, v Edinburghu je to úplně jinak. 

Zde jste v KRÁLOVSTVÍ a sprostě tu mluví jen vývrženci. Nebo alespoň tak mi to začalo připadat v momentě, kdy v oné vlakotramvaji po cestě z letiště Karině spadl mobil na zem a ona onu situaci neokomentovala jinak, než upřímným „Oh, Fu…k!“. 

Zatímco Dubliňané by na tuto událost absolutně nereagovali, protože jsou na to jednoduše zvyklí, všichni Edinburčané, co seděli v naší bezprostřední blízkosti, se na nebohou Karinu otočili a věnovali jí pohled, jakým opravdu NECHCETE, aby se na vás někdo díval…

Byly jsme ubytované v hostelu KICKASS HOSTELS, který MAXIMÁLNĚ doporučuju. Cena byla skvělá, ubytování parádní, lokalizace luxusní. Dojedete na zastávku Princess street, čeká vás 15 minut chůze a jste tam. Hostel je umístěn na náměstí Grassmarket square, kde jste prakticky v centru – přímo u hradu, přímo u West Bow (Victoria’s street) což je odbočka přímo ze slavné Royal Mile! Jen podotýkám, že tohle není žádný product placement. Tento hostel mi doporučil kamarád, který tu bydlel měsíc před námi.

Na Grassmarket square najdete hned několik hospod, tudíž vás ve dvě ráno nemusí trápit ten klasický nepříjemný fakt, že se nemáte jak dostat inteligentně domů. Vtipné bylo to, že většina místních hospod jsou „TRADITIONAL IRISH PUBS“ a všude visí irské vlajky, sem tam nějaká skotská (Já jsem si uměla vybrat. Erin go bragh.)

I když se mi Edinburgh moc líbí, ani zdaleka nejsem tolik nadšená, jako ona. Co je pro mě ale neskutečně krásné, je právě JEJÍ nadšení a to, že je zde tak trošku díky mně. Prostřednictvím těchto pocitů nakonec ono nadšení prožívám společně s ní…

Zatímco v Dublinu potkáváte na každém kroku muzikanty a doslova VŠUDE slyšíte hudbu linoucí se z hospod, nebo z uličky támhle za rohem, Edinburgh je jiný. O moc tišší. Rezervovanější. Spořádanější. Elegantnější. Zkrátka BRITSKÝ. V obchodech tu neslyšíte písničky od Pink Floyd (i když ti jsou paraxodně Britové), nýbrž skoro po každé reklamu vybízející k prevenci kardiovskulárních onemocnění, kterou namluvil jeden z nejbritovatějších Britů ever – Wimbledon Tenismatch………….pardon, tohle já si nikdy neodpustím. Benedict Cumberbatch, samozřejmě.