Už při prvním rande jsem si uvědomila, že muži, ať už jsou sebedokonalejší, jsou pořád jenom muži. Přemýšlejí jinak, chovají se jinak a ke vztahu nepřistupují jako my, ženy. Ve zkratce to znamená, že nestráví hodiny dumáním nad tím, proč neodepsala, i když byla online, neřeší, když mu žena pět týdnů neřekne to proklaté miluju tě, a ani ho nenapadne, že jeho milá určitě zas sedí v hospodě a o sto šest flirtuje s číšníky.
Minulý týden jsem strávila tři hodiny s kamarádkou a řešily jsme právě toto téma. Proč ženy nad vším tak moc uvažují? Proč si nepřipustí, že je ten muž miluje? Proč si v hlavě vytváří šílené představy, které se nikdy neuskuteční? Proč si zkrátka nemůžeme připustit, že máme fungující vztah, a zbytečně ho ničíme přehnanou žárlivostí?
Budu slavit roční výročí. Je to něco, na co jsem při první schůzce ani nepomyslela. Že by to stále mohlo po jednom roce fungovat. A přitom těch 365 dní uteklo hrozně rychle. Tak rychle, že mi přijde, jako bych během té doby vůbec nic nestihla. Na druhou stranu jsem toho zažila neskutečně moc: Byla jsem v Norsku, nesčetněkrát v Praze, na skoro všech fotbalových zápasech, na rodinných oslavách, v divadle, kině, na různých procházkách, na bruslích, na hradech a zříceninách a v neposlední řadě jsem byla zamilovaná. Po celou dobu.
Ale o tom není dnešní článek. Dneska jsem chtěla mluvit o tom, že ať už jsou muži jakýkoli, nikdy v tom nehledejte žádnou vědu. Když jsem zjistila, že kromě večeře a kina dostanu k výročí ještě nějakou drobnost, hrozně mě to nadchlo. Prý z lásky pro lásku. Začala jsem přemýšlet, co bych asi mohla ještě dostat. Otevřeme si nějaké dobré víno? Ochutnáme skvělou belgickou čokoládu? Při svíčkách si ťukneme skleničkami šampaňského? Kdepak. Mým dárkem se stane hajzlpapír s kámasútrou.
Musím říct, že jsem zpočátku byla docela naštvaná. Hned jsem si pomyslela, že snad náš vztah nebere vážně, že si musí dělat srandu a že tohle rozhodně není dárek k jubileu. A taky jsem mu to řekla. Když zmatení a zklamání vystřídalo jeho počáteční radost z parádního kupu, byla jsem rozzlobená akorát na sebe.
On myslel prostě: Vidí toaletní papír s kámasútrou. Vzpomene si na sex. Vzpomene si na mě. Chce mi udělat radost. Koupí to.
Kdežto já: To už se přestal snažit? Už není zamilovaný? Proto nepíše už tak často?...
Když vám muž koupí dárek, poděkujte a dejte mu pusu. Snažil se vám udělat radost. Jak to provedl, to už je vedlejší. Je to muž. Nemůže přemýšlet jako žena. A taky nikdy nebude.
Tak na další šťastný rok.
(Věnováno budoucí Marušce, kdyby zase začala moc přemýšlet nad věcmi.)
