Protože článek o tom, proč chodit s fotbalistou, byl poměrně úspěšný, rozhodla jsem se, že napíšu pokračování. Nebudou to opět důvody, proč je tak super randit s klukem, který si pamatuje číslo stanice O2 TV sport nazpaměť, tentokrát se zaměříme na negativa. A proč to někdy mám těžší, než hráči, kterým nepřijde brankář na zápas.
Jsem přítelkyně fotbalisty. Neznamená to, že chodím s jedním fotbalistou, já chodím s celým jeho týmem.
Chlapi jsou horší drbny než ženy. A fotbalisti? Ti jsou ze všech nejhorší. Co si neřeknou v hospodě po utkání, to si řeknou v hospodě jindy. Shodnou se převážně na tom, že přítelkyně fotbalu nerozumí, že zápas byl rozhodně podmáznutej, když jednou za čas VÝJIMEČNĚ prohrají, a že je pravý čas si zajít na jedno. A nutno podotknout, že matematických znalostí též moc nepobrali - jedno neznamená jedno. Jedno znamená přímou úměrnost počtu piv a mé míry nasranosti.
A když se tedy výjimečně nedaří, jsem to já, kdo ho musí uklidňovat.
,,Ne, zlato, opravdu jsi nehrál špatně. Ano, rozhodčí byl úplně slepý. To víš, že jsem viděla tvůj gól. Že jsi žádný nedával...? Ježiš, tak můžu za to, že jsi takový kopyto?!"
Večerní romantika u televize.
Se nekoná. Váš nejromantičtější zážitek bude, když si Ronaldo sundá při utkání dres.
Proč si tedy nenajdu jiného přítele, když jsem tak kritická?
Nesmíte mě pochopit špatně. Fotbalisti jsou moc fajn stvoření. Když se osprchují, tak ani tolik nesmrdí. Když nemluví o fotbale, dají se i poslouchat. A když zrovna neběhají po hřišti, vypadají jako normální kluci. No, ony jako kluci vypadají i leckteré fotbalistky, ale to je kapitola sama o sobě.
Oni jsou to spíše takové velké děti, co si furt chtějí hrát. Nebo inteligentně vyspělejší psi, kteří místo vlastního ocasu nahání míč. Ale odolali byste těm psím očím? Já tedy ne :)
