Posvátné Žluté hory aneb mí rodiče v Číně

dlouho to plánovali, dlouho byli zvědaví, ale nakonec se dočkali a konečně nastal Den D, kdy mí rodiče přistáli na mezinárodním letišti Pudong v Shanghai:-) Podle plánu měli přistát v 6:55, ale pilot trochu šlápl na plyn a byl tu o půl hodiny dříve. My bohužel museli autem přes celé město, navíc v pondělí ráno prošpikované dopravními zácpami, takže jsme na letiště dorazili o deset minut později. Setkali jsme se ale bez problémů, Miro odjel do práce a my se vydali na dvouhodinovou cestu z letiště k nám domů - Maglevem, metrem a ještě taxíkem.

Za těch 14 dní jsme navštívili klasická místa, která ukazuji všem kdo jsem přijede, tedy Staré město, Yuyuan Garden, Pudong, Perlová věž, Shanghai Tower, Východní a Západní francouzská koncese, Nanjing Road, Muzeum, Severní Bund, People´s Square, buddhistické kláštery a samozřejmě promenádu Bund s výhledem na mrakodrapy - tak jsme byli večer, brzy ráno i přes den, tak moc se nám to všem líbilo (zejména když bylo tak jasno a modrá obloha). I pro mě je to místo, kam můžu chodit pořád a ještě mě to neomrzelo:-) Chtěli jsme ale navštívit kousek přírody a nebýt celou dobu jen ve městě, jeli jsme do Žlutých hor (Huangshan), které jsou relativně blízko od SH a kam se dá po práci dojet autem (6 hodin). Po čínském venkově se nám už docela stýskalo, a hlavně jsem byla zvědavá, jak se bude líbit právě našim. 

Aby Miro nemusel zajíždět do SH, domluvili jsme se, že s rodiči pojedu ve čtvrtek ráno do sousedního města Hangzhou, tam pochodíme okolo jezera a potom večer nás Miro vyzvedne na domluveném místě. Z Hangzhou je to totiž do Žlutých hor cca o dvě hodiny kratší než ze SH. Den před odjezdem jsme se proto stavili na vlakovém nádraží a koupili lístky. Další den jsme si v 8 hodin ráno objednali taxi na nádraží s tím, že vlak odjíždí v 9:23, cesta tam trvá zhruba 20 minut a bude tedy dostatek času zjistit, odkud vlak jede a v klidu si najít místo. Bohužel kolem osmé hodiny ranní bývá hlad po taxikářích, takže jsme na odvoz čekali skoro hodinu. Taxikář pak z přehnané ochotě být na nádraží co nejdřív to vzal přes dálnici, ovšem dalších deset minut jsme čekali na nájezdu. V 9:19 jsme se blížili ke vstupu na nádraží, jen co zastavila kola jsme vystartovali z auta k bráně, kde nás ještě zdržela bezpečností kontrola, a pak hned k informační tabuli, bez překvapení v čínštině. Nebyl moc čas zjišťovat co je co, nějakého mladého muže jsem se zeptala odkud jede vlak do Hangzhou - prý z brány 4 na druhé straně haly. Chvilku i běžel s námi, aby nám ukázal přesně kde je. Já běžela první, za deset metrů táta a za dalších deset metrů máma - kličkovali jsme mezi stovkami lidí a byl zázrak, že jsme se neztratili. Na bráně 4 se pán při pohledu na čas odjezdu zděsil a pustil nás bočním vchodem, protože tím hlavním, kde se scanovaly jízdenky, už by nás to nevzalo. Následovaly eskalátory ke kolejím, kde jsme zase běželi mezi stojícími lidmi. Dole na peronu už jsem stevardce ukázala lístek a ta pokynula rukou k vlaku po její levici. Zapadli jsme tam totálním vyčerpáním i se záchvatem smíchu a během deseti vteřin se vlak rozjel - tady se opravdu jezdí na vteřiny přesně. Místo už jsme pak našli bez problémů:-)

V Hangzhou jsme se k jezeru dostali za pár stanic metrem a i když bylo zataženo a šedo (nebyl to  smog), na procházky to bylo vlastně úplně ideální. Vyšli jsme si i k nedaleké pagodě, odkud byl výhled na jezero a část města. Došli jsme si i na kávu a vyfotili se se všemi kteří chtěli:-) 

Kolem páté hodiny jsme jeli zpátky na vlakové nádraží, kde nás Miro vyzvedl a jeli jsme do Žlutých hor.

Hotel byl malý a útulný, se snídaní i večeří. Nacházel se v blízkosti hor, takže jsme další den ráno pár kilometrů autem sjeli ke stanovišti autobusu (dále už auta nesměli), ten nás odvezl k lanovce a nahoře v horách se chodilo už jenom po svých.

Na lanovku jsme šli brzy ráno, protože jsme se chtěli vyhnout frontám, nicméně i vzhledem k tomu, že byl pátek, nebylo lidí zas tak moc a na lanovku jsme čekali jen pár minut. Jízda lanovkou byla dlouhá a strmá a byla to také předzvěst toho, jaké bude nahoře počasí. Sice se občas mlha proměnila a my viděli co se nachází pod námi, ale za pár sekund se zase vše zahalilo do mlhy. Skoro to vypadalo, že lanovka s ocelovým drátkem visí jen tak ve vzduchu.

Žluté hory jsou jednou z nejvíce populárních turistických oblastí v Číně a celá oblast je pod správou UNESCO. Typické pro ně jsou ostré skalní masivy a na nich pokroucené borovice, mnohdy starší než tisíc let. Oblačno tu prý bývá více než 200 dnů v roce, čemuž také počasí aktuálně odpovídalo:-)

Celé dopoledne jsme strávili procházkami po hřebenu, snažili jsme se sledovat ukazatele, ale značení českých turistických tras tu opravdu nehledejte - jednou napsáno v angličtině, podruhé v čínském přepisu a potřetí pouze v čínských znacích. Anglicky neuměli ani v turistickém centru, znát pár vět čínsky se tu vyplatilo. Čas od času jsme viděli velkou informační tabuli s názvy všech vrcholků, nebo se směrovkami na zajímavé skalní masivy, ale vše bylo naprosto marné, když jsme z každé vyhlídky viděli jen nekonečnou mlhu. Byli jsme z toho trochu zklamaní, protože podle obrázku na jasného počasí tohle všechno vypadalo prostě nádherně. Fotografování v mlze ale má také svoje kouzlo:-) Na jednom místě se mlha na chvilku rozpustila a až tam jsme poznali, jak krásně tu musí být za jasných dnů. Dokonce jsme uviděli i horu s názvem Nejvyšší nebeský vrchol (1829 m.n.m), která mate názvem a není úplně ta nejvyšší (tou je vrchol Lotosový květ s výškou ještě o 30 metrů vyšší), ale výstup na ní je pouze pro nadšence bez strachu z výšek a dobrou kondicí:-) Tam jsme my po dlouhém rozmýšlení nešli, protože kvůli mlze by nahoře nebylo stejně nic vidět (jinak bychom to bez problému zvládli, přece:-))



















Po poledni jsme začali pomalu scházet do údolí, ale podle toho, jak strmá byla lanovka nahoru, mohlo být převýšení určitě přes 1000 metrů - a klesání bylo tak strmé, že už v polovině dostala celá naše výprava (kromě táty:-)) svalové křeče do lýtek a stehen a dámská část tyto části těla cítila ještě po skoro týdnu:-)

Další den, tedy v sobotu, jsme se do hor chtěli vydat ještě jednou, přecejen jsme doufali, že si hory vylepší svoji reputaci a ukáží nám více. Víkendoví turisti ale byli rychlejší než my a když jsme dorazili k lanovce, kde v pátek byli tři lidi, tak tentokrát jich bych snad tisíc miliard a fronta na lanovku byla tak na tři hodiny. Nohy brutálně namožené ze včerejšího sestupu ale odmítaly si ten kopec dát v opačném směru. Po chvilce rozmýšlení rodinná rada rozhodla, že si najdeme náhradní plán, a tím byla návštěva historických vesnic Xidi a Hongcun. K tomu se váže veselá historka. Tyto vesnice jsme měli v plánu navštívit tak jako tak, ale až v neděli dopoledne před odjezdem. Ptali jsme se i pána v hotelu, co a jak, a tím, že neuměl anglicky (to už je takový čínský kolorit), jsme při komunikaci používali nějaký čínský hlasový překladač. On se zeptal, co bychom tedy chtěli vidět a já řekla, že bychom chtěli vidět Dixi (místo Xidi)- prostě jsem ty dvě slabiky přehodila. No a překladač si myslel, že mluvím anglicky a moje Dixi přeložil na Dick see. Tak ten jsem fakt vidět nechtěla, nicméně pán se úplně zhrozil když to tam na displeji viděl - tomu rozuměl:-) Nic, popojedem:-)  Nakonec jsme byli rádi, že jsme ve vesnicích strávili celý den, protože to nakonec byla super pohodová procházka a určitě lepší, než se strkat ve frontě s Číňany a navíc bez záruky, že bude lepší počasí.

Obě vesnice byly založeny zhruba před tisíci lety a obě jsou ve velmi zachovalém stavu; díky tomu jsou také obě zapsány ve světovém dědictví UNESCO. V obou dvou se konal nějaký výtvarný kroužek/zájezd, protože VŠUDE seděli studenti, kteří malovali jezera, domy, uličky, prostě všechno. Na břehu jezera vypadalo, že jich jsou stovky, ale jak jsme pokračovali dál a pak i do druhé vesnice, musely jich být tisíce.

 









V neděli před odjezdem jsme měli dopoledne pár hodin čas, tedy čas na nějakou kratší procházku. Kousek od našeho hotelu (cca 10 minut pěšky) jsme objevili procházku kolem potoka, mírné stoupání, v lese, prostě pohodička (přírodní rezervace Emerald Valley). Proti toku vody jsme se dostali až na konečnou cesty, ale to nás neodradilo, přelezli jsme hrazení a po velkých kamenech jsme lezli kam až to šlo - konečná pak byla tůňka pod malým vodopádem. A všichni jsme se u něho museli vyfotit:-)