Na Cliffs of Moher jsem se těšila jako malá ještě dávno před tím, než jsem se vůbec ocitla na irské půdě. Pamatuju si ty dlouhý březnový večery, který jsem doma trávila googlením. Tehdy jsem se přímo vyžívala v takovým tom malování budoucnosti v myšlenkách a představách, a naprosto jasně jsem se viděla, jak stojím na okraji vysokánskýho útesu, hledím do moře, vlasy mám rozevlátý tak, že přes ně skoro ani nevidím a je mi skvěle. Už tehdy jsem věděla, že mě čeká veliká změna…

Proč jsem tehdy myslela zrovna na Cliffs of Moher, to je jednoduchý. Když si zadáte do googlu „IRELAND“, velkou většinu obrázků bude tvořit právě tohle turisticky nejvíc profláknutý místo 🙂 

13. května 

Jsem zde. A přesně, jak jsem si vysnila, stojím na okraji vysokánskýho skalnatýho útesu, pode mnou burácí modromodrý moře a je nádherný počasí. Mám na sobě růžovou (budu k sobě milosrdná a řeknu spíš, že je LOSOSOVÁ!) pláštěnku, kterou mě donutilo koupit si to nerozhodný jarní irský počasí. Aneb nikdy nevíte, kdy to přijde. 
Vyjdete ven, je nádherně, je vám vedro, zajdete za roh a tam vás překvapí ohromnej slevák se silným vichrem. Tak utečete za další roh a tam je zase hezky. 

True story, přátelé 😀 

Cliffs of Moher jsou skalnaté útesy na západním pobřeží Irska, půl hodinky jižně od města Galway. A abych byla úplně přesná, jedná se o County Clare. V této oblasti je naprosto dechberoucí příroda a ty zeleno zelený pláně pocukrovaný ovečkama, to je prostě něco neskutečnýho. Tropický moře s jemnou písčitou pláží, palmama a ibiškama je bezesporu nádherný. Mně ale nějak víc sedí moře se severskou krajinou. Pole, louky, zeleno, ovečky, chladnější počasí, pampelišky a vřes. A když opodál sedí na dřevěné opráskané židličce starej pán hrající na dudy, nebo flétnu nějakou irskou/skotskou odrhovačku, je to jen a jen PLUS 😀

Tahle fotka zachycuje ten nejupřímnější úsměv (spíš výtlem…), jakýho jsem vůbec schopná… Na fotkách se nikdy nesměju, spíš se vždy jen tak „zatvářím“. Pamatuju si ale, jak tahle fotka vznikla a je to vyloženě momentka. Netušila jsem, že mě kamarádka zrovna fotila a já na ni zrovna cosi pokřikovala… A když se na tuhle fotku koukám, vidím tak ohromě šťastnou a spokojenou Terezu, až se z toho sama dojímám 😀 Kdyby mi tuhle fotku někdo předložil dva měsíce před tím, než jsem sem do toho Irska odjela, omlátím mu ji o hlavu a řeknu, že nesnáším tyhle trapný fórky s Photoshopem 😀 Jenže tohle není photoshop, tohle je realita a já jsem zde pocítila TAKOVOU NESMÍRNOU VLNU OPTIMISMU A NADŠENÍ, že si to nedovedete ani představit. Irsko mě prostě koplo do zadku, nasměrovalo tím správným směrem, nadopovalo mě serotoninem, adrenalinem a Bůh ví, čím vším ještě (ethanol? :D) a řeklo „Now you’re ready! GO, RUN, LIVE, for the fu’k sake!!!!!“

Zkrátka a upřímě. Zde, na tomto výletě, jsem si poprvé absolutně a plně uvědomila, že mě irsko dělá šťastnou. Vím, že se s tím už ohromě opakuju, ale je to zkrátka tak. Bylo to tady, na Mohérských útesech, když se mě kamarádka zeptala, jak dlouho zde hodlám zůstat. Smutně jsem tehdy odpověděla, že měsíc. O hodinu později, když mi to mezitím začalo šrotovat v hlavě, jsem jí k této odpovědi dodala, že bych možná zkusila najít si zde práci a zůstala zde dýl…

A pak už jsem se té myšlenky držela zuby nehty.
A taky, že jsem to udělala.
Ono totiž, když se někde cítíte šťastně, spokojeně a sami sebou, držte se toho. 
Pravděpodobně jste se právě ocitli v životním bodě, kde prostě MÁTE BÝT.
Já jsem v poslední době začala věřit dvěma věcem…

Za prvé. Když začnete mít intuitivní pocit, že je „něco správně“ a něco se děje „jak má“, věřte tomu, bojujte pro to a jděte si za tím. Neignorujte to. Nenechte ten pocit vyprchat. Hoďte se do té vody, ať už je to jakkoliv děsivý.

Za druhé. Kdosi mi řekl, že jakmile člověk začne mít v cestě překážky a nějakej cíl ho stojí příliš moc úsilí a osud se mu jakože snaží naznačovat, že „toto ne“, tak to pravděpodobně „není pro něj“ a měl by to vzdát. Myslím, že jsem to viděla i někde na internetu, tenhle „moudrej“ citát. 
„You don’t have to force something what is meant to be.“ 
Zajímalo by mě, kterej pasivní génius tenhle blábol vypustil, ale kdyby se tímto citátem řídili všichni a vždycky, kde by jsme teď byli? Jo, ona se spousta věcí děje tak nějak sama a náhodně. Ale pak tu máme taky histori plnou lidí, kteří měli sen a trvalo jim to sakra dlouho, než se k němu přiblížili, než jej dosáhli. A nebo taky nedosáhli, ale aspoň neseděli na zadku a netrávili čas blábolením o tom „co by, kdyby“. 

Zkrátka a dobře, když máte sen, vizi, představu, plán, cíl, jděte si za tím, i kdyby jste ze sebe měli udělat přede všema blázna, blbce, i kdyby jste měli desetkrát spadnout na hubu. Já jsem byla vždycky umanutá a vždycky jsem to brala jako svůj velikej nedostatek. Neumět nechat věci plynout, nebýt schopna nechat je prostě jít tak, jak samy jdou. Furt cosi lámat přes koleno. 
V Irsku jsem za ten půl rok pochopila, že je to naopak. Můžu za to být ráda. I když to totiž mnohokrát nevyjde, můžu se aspoň na konci poplácat po rameni a říct „Seš dobrá, žes tak dlouho vydržela bojovat za něco, čemu věříš. Je dobře, že víš, co chceš. Každej jinej už by se na to dávno vykašlal. Příště to klapne.“

– a nebo taky ne 😀

Jo, často mě to stojí kupu času a energie a nakonec z toho nic není. 
Ale na druhou stranu…ono to mnohokrát fakt klapne!

Co mě teda definitivně přesvědčilo, že zde chci zůstat?
Irsko a já sama.
Tehdy jsem si vše zařídila tak, abych zde zůstala na půl roku. Vůbec jsem to při odjezdu neplánovala.
Brzo budu muset jet domů, protože mě čekají poslední zkoušky na škole.
Já jsem si ale umanula, že po státnicích se sem vrátím a zkusím si zde najít práci v oboru…

Nevím jak. Nevím kde. Nevím, jak to půjde, jestli to vůbec zvládnu, je to děsivý, je to strašný, hrozně se bojim, jsem z toho jak na trní, jsem absolutně nadšená, ohromě se těším, ale taky jsem uplně podělaná strachy. Je to výzva.
Ono je něco jinýho dělat celý dny sendviče a obsluhovat zákazníky v bistru se stále dokola se opakujícíma anglickýma frázema…

…a je něco jinýho ošetřovat pacienty, vysvětlovat jim odborný věci v angličtině, najet na zdejší zdravotnictví, na zdejší systém, uplatnit se zde jako ZUBAŘKA Z ČESKA – ačkoliv ano, Irsko je v Evropské Unii, ale tak víte co…ze začátku mě místní profíci asi budou pěkně přerůstat.
Ale já to prostě chci zkusit.

Takže už si ZASE maluju cosi v hlavě. Jak se budu doma učit na státnice, jak budu do toho pilovat angličtinu a číst odborný knížky v angličtině a pomalu se připravovat na odstěhování se do Irska na dobro, jak sem příští léto přijedu, budu zase totálně v prdeli (pardon), nebudu mít kde bydlet, budu bez práce, bez peněz a budu zde rok dělat sestřičku místo doktorky… 😀 I s touto možností ale počítám – aspoň bych se věci učila postupně, než na sebe navalím tolik zodpovědnosti…

ASI VÍTR…

Každopádně, tohle je teď můj sen, můj plán, můj cíl na příští rok. Když už mám ten pocit životní změny, nechám se tím prostě pohltit a pojedu v tomto duchu dál. Dělá mě to šťastnou a cítím, že to dává mýmu životu takovou nějakou šťávu, hodnotu a smysl… Konec konců, vrátit do Česka se můžu kdykoliv, že…

Uvidíme…..:-)

Mějte se nádherně, užijte si víkend a nebojte se změn…
A skočte do té vody!

Tahle fotka je šílená, já jsem na ní šílenááááá 😀