Ani já ani muž odtud nepocházíme. Přistěhovali jsme se sem v podstatě náhodou, na začátku všeho byla zmínka kamarádů o domě, který už dlouho nikdo nechce koupit. A nebyli bychom to asi my, kdybychom ho nakonec nekoupili..

Dostupnost do Brna (pro nás kvůli práci dost klíčová) je skvělá, město je více než baby-friendly a okolí nádherné. Některá místa nás nutí se vracet i vícekrát do roka. Na Veselském Chlumu jsme byli letos na jaře. Když ale minulý víkend předpověď počasí slibovala výjimečný den, jeli jsme zas. Výhledy do barevného kraje, nadšení kamarádi, kteří za námi přijeli až z rodného (a rovného) Poodří, k obědu domácí hamburgery s luxusním výhledem. Svátek měly všechny Terezy, a tak jsme Terezce na Chlumu předali draka. Jen ten vítr zrovna ten den vůbec nefoukl, takže ani Drak, který létá, nelétal. Nevadilo to, vyřádili se všichni, včetně dospělých. Nejmenší holky jsme trochu unavili, Sára proto musela na chvíli za krk a o kočárové svezení byla bitka. Lomnice – Štěpánovice: 7,6 km

——————————————————

Pořád je ale v okolí spousta míst k objevování – v Boskovicích jsem byla tuto sobotu poprvé. Klárka si kousek odtud zaběhla svůj první orientační běh, kde už byla schopna sama se zorientovat v mapě. Prošli jsme poprázdninově opuštěné boskovické Westernové městečko a začínali proklínat výsledky voleb. Holky měly z našich řečí hlavy celé pomotané, museli jsme jim chvíli vysvětlovat, že i když nebude lépe tak, jak někdo slibuje, dále můžeme bydlet tam, kde bydlíme, a chodit do školky a do školy. Nezdá se to, ale téměř sedmileté dítě si v hlavě spojí ledacos..
Historie Boskovic je bohatá a současnost si jí cení. A opravuje. Zámek jsme okoukli jen zpovzdálí, zato v krásném zámeckém parku s opravenou jízdárnou a skleníkem jsme byli skoro do setmění. A to nové (nebo zrekonstruované?) letní kino! Hrad už měl nejspíš po turistické sezóně, navíc jsme k němu dorazili skoro za tmy. A protože my prostě nemůžeme jít zpět do města tou stejnou cestou, zažil náš kočár další terénní jízdu kolem staré bašty a židovského hřbitova. A kdybychom tam nepotkali dost strašidelně vypadajícího šourajícího se černého pána kousek od hřbitova, který nám určitě odčaroval náš poslední ze tří dudlíků (dva jsme ztratili den předtím), možná bychom nikdy neobjevili celý hlasový rozsah naší Sáry. 
Cesta autem zpět bez dudlíku byla opravdu výživná. Skoro stejně jako návštěva boskovické kavárny se dvěma zrovna ne úplně dobře naladěnými dětmi, které v tu chvíli nejspíš zapomněly na všechna pravidla slušného společenského chování.
Když nad tím teď tak přemýšlím, Boskovice na mě asi zapůsobily hodně – dokázaly totiž přebít všechny negativní pocity toho dne. Volbami počínaje, trapasy v kavárně a dudlíkem konče. Pěkné to tam mají..