... tak tohle tvoření z minulého týdne bylo opravdu za pět dvanáct, zanedlouho už ho totiž zřejmě vyměníme za vánoční. Ale když potřebujete alespoň na chvilku zabavit dítě a ta podzimní odkvétající příroda je tak barevná, že...

Jeden den jsme s Madlou vyrazily na lov. Stříhala jsem šípky podél cesty k rybníku, házela je na pěšinku a ona je odtama sbírala do košíčku a připadala si u toho nesmírně důležitě. Po cestě domů jsme ještě z předzahrádky šmikly pár odkvetlých hortenzií, které jsou prostě krásné v kterékoli roční době. Některé už nestihly vykvést a zůstaly zelené, některé naopak odkvetly a chytily hnědý nádech. Ty, co jsme měly doma usušené už z léta, zůstaly pudrově růžové. Na věnci se s nimi krásně kombinovalo. Nakonec ještě pár pichlavých listů, které vůbec netuším, jak se jmenují (poradíte někdo?), ale ráda je používám i na adventní tvoření. Základ je ze slaměného věnce, který byl omotaný provázkem, aby držel pohromadě, což mi výborně posloužilo i na fixaci nasbíraných přírodnin. Měla jsem po ruce i tavnou pistoli, ale nakonec jí téměř nebylo zapotřebí, věnec drží dohromady pěkně. Madlenka mi chvilku podávala květy a sledovala, co mi vzniká pod rukama. Ačkoli to celé trvalo možná 25 minut, do konce nevydržela a šla si hrát. Ale když jsem celou kompozici doplnila mašlí a zavolala ji ke zhodnocení, z výsledku byla potěšená. Jsem ráda, že začíná tyhle věci vnímat a dekorování ji zajímá. Už teď se těší na to, až celý byt vyzdobíme vánočně. Loni ji bufetění krabice s ozdobami a girlandami bavilo náramně, s nadšením asistovala a podávala a pak se upřímně radovala, jak to máme doma krásné (tak jsme teď aspoň na tatínka Grinche dvě!). U nás už vlastně Vánoce pomalu propukají i letos. Madla mě poslední tři týdny nutí, abych jí vykládala, co se dělá o adventu, co o Štědrém dnu, povídáme si o tradicích, o biblickém příběhu a když už mi docházejí nápady, povídám jí, jaké byly Vánoce, když jsem byla malá, co jsem si přála, na co se těšila, jak jsme slavili. No a pomalu najíždíme i na koledy. Letos bude dcera připravená na jedničku! A dopis Ježíškovi? V tom už je taky jasno. Brzy Vám povím víc!

Přeji Vám všem hezký zbytek podzimu a dneska i krásný a výjimečně sváteční den. Ačkoli se na tomto blogu snažím vyhýbat politice, protože si myslím, že sem tématicky moc nepatří, tak toto si nějak nemůžu odpustit. V poslední době nabývám v naší společnosti lehce dojmu, že svobodu vnímáme jako jakousi samozřejmost, nebo někteří  snad dokonce i jako přežitek. Že zapomínáme, jakou odvahu a mnohdy i oběti musely generace našich rodičů přinést, abychom dneska mohli cestovat, studovat a říkat otevřeně své názory. A že hodnoty, které se před třiceti lety staly hnací silou revoluce, se teď jaksi vytrácejí a jsou zesměšňovány. Ano, svoboda sama o sobě nezaručuje štěstí. A byl by nesmysl si myslet, že stačí sedět se založenýma rukama a čekat 'až si mě to najde'. Svoboda je o osobní zodpovědnosti. To je něco, s čím se asi mnoha lidem po roce 89 začalo těžko pracovat a v té záplavě možností prostě najednou ztratili směr. Čím víc je  totiž možností, tím zodpovědnější člověk musí být. Proto bych si k tomu našemu dnešnímu výročí moc přála, abychom byli zodpovědní. Abychom nepodléhali populistickým výkřikům a prvoplánovým praktikám, abychom si ověřovali fakta a nezapomínali na to, že to u nás vždycky nevypadalo tak, jako dneska. A že mnohé věci, které dneska bereme naprosto automaticky, by za minulého režimu nebyly vůbec možné. Takže děkuju! Za to, že jakožto osmdesátková generace znám příběhy o domovních prohlídkách, výjezdních doložkách a zamítnutých přihláškách ke studiu jen z vyprávění. A moc si přeju, aby se historie neopakovala. Takže buďme zodpovědní. A nezapomínejme! Ať žije demokracie!