Přišel jsi už dřív, jen dnes… (datum kdy článeček píši) jsi fakticky nastal. Abys dostál svému jménu, přinesl jsi kalné ráno s kapkami deště, zimomřivý chlad, potřebu zůstat ležet v posteli a nevstat a rozjet naplno čajovou sezónu…To poslední mi vadí ze všeho nejmíň… asi…
Potřebuji vstávat s kuropěním, vítat vycházející Slunce, a pokud stávám za tmy a díky Tvým mlhovým závojům nevidím na cestu s plně nažhavenými halogeny, jak se mám asi radovat z rána??? Ha, mlčíš… A shazuješ listy, takže zase musím jít hrabat… a obdivovat Tvé barvy… a…
a konečně si udělat čas a zkrášlit příbytek svými sušenými květinami, které jsem si ve svém milovaném létě usušila…
Při „soukromém vinobraní“ sklidit letošní úrodu dřív, než ji sklidí vypasený pan Kos, který si sladké bobule tak moc v poslední době oblíbil… a…
..vyjít do polí a tam objevit obrovskou bílou píchavku…protože teď přišel její pravý čas…. 
Slepit starou vázu, naplnit ji bobulemi a uvařit si vynikající kávu! A když milostivě dovolíš a necháš Slunce proklouznout mezi mraky, aby mne jeho paprsek polechtal na tváři,
vyjít ven a tuto dobrotu si v podzimním poklidu vypít…
A když mne přepadne hlad, nabídneš mi plody, které uzrávají hojně ve Tvém čase…takže lze za pár desítek minut stvořit skvostné dílko z dýně hokaido, tuňáka, cibule, drobných rajčátek, česneku, špaget, soli, pepře a extra panenského oleje s příchutí pomeranče, ozdobené bazalkou s pár lehce poházenými kostičkami mozzarely…
Nuže vítej podzime, smiřuji se s tím, že jsi ZDE!
