Počáteční samota v cizině, budu Češka nebo Italka?

Mohla a měla jsem se učit, zkoušek a učení je hodně. Ale nejde to.

Mohla bych jít sama na Aperol nebo na kafe nebo se jen tak projít po městě. Ale nechce se mi. Nechce se mi jít po tisící jen samotné.

Mohla bych vzít auto a jet k moři, které mám 40 minut jízdy od baráku. Ale nechce se mi zase jen sedět, zírat na vlny a přemýšlet. Přemýšlení je to jediné, co za poslední týdny dělám. Přemýšlím ovšem a pořád dokola. Mám už napřemýšleno nejméně na deset let dopředu.

Tahle samota by mi měla prospět. Mám všechen čas jen pro sebe a na svoje věci. Tak proč místo efektivního využití času ho naopak naprosto zabíjím úplnou prokrastinací doma?

Jo… tohle už jsem promýšlela tisíckrát a zase k ničemu kloudnému nedošla. Mělo by mě tohle všechno nakopnout. Měla jsem plány, jak vše konečně zvládnu za tyhle dva měsíce, co jsem odsouvala za poslední týdny, možná i roky, a přesto jsem neudělala skoro nic. I když něco jo. Denně jsem chodila na pracovní stáž, denně jsem se věnovala svému tělu různým cvičením, denně jsem se učila italštinu doma a i když mi přijde, že jsem se neučila do školy, učila. Mám za sebou už skoro všechny zkoušky, o kterých jsem si popravdě myslela, že je dohromady s prací prostě nedám. Dala. Takže jsem se asi musela učit. Ale pocit, že jsem nic neudělala, mě neopouští. Protože prostě cítím naprosté prázdno a dny mi utíkají tak neskutečnou rychlostí, že mi to vše přijde jako začátek teprve.

Jsem hodně komunikativní, společenská a přátelská. Alespoň si to o sobě myslím, možná mě někdo vyvede z omylu. Bydlím v Itálii, kde vlastně nikdy nejste sami. Mám přítele. Mám docela hodně přátel. A přesto všechno jsem tady denně sama. Fyzicky sama. „Jen“ na pár týdnů. Pak zase změním destinaci, ale naštěstí už do prostředí, které znám. Nebude to nic nového. To teď vážně nechci. Alespoň teď ne.

Nikdo nikdy netvrdil, že začít v cizině, kde nejste jen tak na prázdninách, je lehký. Protože není. Myslím, že všichni si projdou tyhle dny. Jsou prostě chvíle, kdy na vás během tohoto procesu přijdou chmurný dny. Ale taky se z nich během vteřiny hned vylížete díky nějakému telefonátu, nějaké zprávě, fotce. Jenže pak vám dojde, že to je zase vše jen virtuální svět a vy zrovna nemáte nikoho vedle sebe, na koho byste se mohli jen usmát, říct mu něco, podělit se s ním o něco. Pořád vás všichni dokola ujišťují a i vy sami to víte nejlépe, že tahle zkušenost a tenhle krok vám bude jenom k dobru. Tak zase procitnete a uvědomíte si, že je vám tady lépe a že jste tam, kde jste chtěli být. Všichni mi stále tvrdí, že mi to prospěje. A já sama vím, že ano. Ale jak se sakra přenést přes tohle období, to už vám nikdo nikdy neřekne a ani vy sami to nevíte. Můžete číst desítky knížek o osobním rozvoji, o psychice, o úspěšných a vyrovnaných lidech, ale nikdo k vám domů nepřijde a nenastolí tu vaší spokojenou rovnováhu. To musíte jen vy sami. Což o to…to já umím, jenže někdy to prostě vůbec nejde. I když v teorii to ovládáte docela obstojně už, praxe ale občas skřípe.

Dva roky v Itálii, tři stěhování. Potřetí za dva roky si na odlišném místě dělat nové přátelé. Myslím tím ty vlastní, ne ty od partnera, kteří se zároveň stávají časem i vašimi a máte je rádi a strašně vám pomáhají do začátku.  Ale ta potřeba poznat nové a vlastní lidi vás prostě nenechá. A jako společenská osoba nemáte problém se spřátelit. Jenže i když jste společenská osoba, neznamená to, že nové kamarády hned zařadíte do těch nejužších kruhů, do kterých se chcete uchýlit, když cítíte, že zrovna ztrácíte tu svoji rovnováhu spokojenosti a štěstí, tu svoji komfortní zónu, ze které se nevystupuje lehce, ale pokud se chceme posunout dál, vystoupit z ní prostě musíme.

Spřátelíte se poprvé, ale všichni se po 9 měsících rozjedete do všech koutů světa. Stěhujete se a spřátelíte se podruhé, ale zase se všichni rozjedete.  A pak se třeba dostanete do bodu jako já momentálně, že se stěhujete potřetí a zase se spřátelíte a zase vám všichni odjedou, ale zrovna vy jediní mimořádně zůstáváte, najednou se ve vás prostě něco pohne a opakovat celý tenhle cyklus už se vám prostě zrovna v danou chvíli nechce. A tak si pak, třeba stejně jako já, řeknete, že se konečně zaměříte jen a jen a jen na sebe a využijete všechen ten volný čas, co najednou máte. Ale nějak vám to vůbec nejde. Prostě zjistíte, že něco, o čem jste si mysleli, že vás vyrušuje od soustředění se na vaši cestu k nějakému snu, najednou není rušeno absolutně ničím a vy najednou nejste schopni po té cestě pokračovat. Bez toho všeho úžasného všedního „ruchu“.  Bez těch „běžných“ maličkostí, které nám denně zlepšují život a neodmyslitelně k němu patří, ale my je tak vůbec nevnímáme. Jenže tady se musím zastavit a upřímně si říct, že já tyhle malé radosti a šťastné okamžiky vždy vnímala, vždy jsem za ně byla vděčná. Asi je to tím, že rodiče mám ve zdravotnictví, a proto jsem vždy vnímala život a zdraví jako tu největší hodnotu, co máme. Takže to, že mě najednou náhlá „samota“ osvětlí a já si konečně tyhle věci uvědomím, to se nekoná. To si už uvědomuji dávno.

Co jsem si ale doposud neuvědomovala je, jak moc tyhle všechny aspekty k mému životu patří. Jak moc potřebuji mít fyzicky vedle sebe lidi, kteří vědí alespoň něco málo hlouběji o mně a já něco hlouběji o nich. Jak moc mi chybí to běžné povídání, handrkování o blbostech, poučování od starších, rady od přátel a další „běžně neběžné“ věci. Na dovolených nám tohle nechybí. Během cestování je to jiné. Tam jsme stále v kontaktu s novými a inspirujícími jedinci. Ale jiné je to „doma“. Kde jste denně ve stejném prostředí většinu času. A tohle vás prostě někdy dostane. Celé „tohle“ musíte brát jako jednu velkou zkoušku. I když se to nezdá nic hrozného. Nic špatného se vám totiž neděje. Ale zkouška to prostě je. Alespoň pro mě osobně. Jak se s ní poperu uvidíme další týdny, ale vzdát nic nehodlám, to není můj styl. Přestože jsem občas cholerik a občas mě něco namíchne naprosto zbytečně, ale lepší se to poslední dobou, v důležitých věcech u mě vždy převládá trpělivost. Takže si myslím, že se za pár týdnů budu nad tímhle textem už jen usmívat a brát to jen jako pomocný dopis mému „budoucímu JÁ“.

A vy jen čekáte a čekáte a říkáte si, kdy se všechno tohle změní. Kdy si nebudete připadat jako cizinci v zemi, kde se cítíte prozatím nejlépe, kde jste se kdy vůbec cítili. Trošku si přijdete jako v mezi hraničním prostoru. Nejste ani tam, ani tam. Stojíte každou nohou jinde a snažíte se zařadit jen do jednoho vymezeného prostoru. Jenže…jde to vůbec? A chcete to vůbec? Jde vůbec se nějak zařadit? Postupem ale zjišťujete, že se ani vlastně nikam zařadit nechcete. Okolí pořád škatulkuje. Pořád se všichni ptají, zda-li se cítím být více Češkou nebo Italkou. Já nevím. Nesnáším tuhle otázku. Mám na vše z Česka zapomenout a po dvou letech se cítit Italkou? Nebo mám tvrdit, že se necítím být ani kouskem svého srdce Italkou, když tady žiji už druhým rokem…kde jsem si to sama vybrala a toužila po tom? Proč musíme pořád škatulkovat? Dle mě je to ta největší blbost. Vážně je to blbost. Proč bych se nemohla cítit jako doma ve dvou zemích dohromady? Nebo klidně hned v několika dalších, pokud na to jednou dojde? Proč pořád všichni zařazujeme a chceme určení jedné národnosti? Vymazala bych tuhle blbou kolonku i z formulářů určených ke sčítání lidu. Jak se na to vůbec můžeme stále ptát v tak pokročilém stupni globalizace?

Proč musíme zapadat jen do jednoho? Očekává se od nás, že se dle toho budeme chovat a následovat nějaký vzor? Já jsem třeba jiná v Česku a jsem jiná v Itálii. Ano, fyzicky jsem stále stejná, ale něco se ve mně mění, jakmile přestupuji hranici. A teď nemyslím ty umělé čáry na mapách oddělující národy politicky, ale hranice kulturní. Státy jsou jen uměle vytvořeným fenoménem, mění se, přibývají, zanikají. Já se více dívám na kulturu, historii a tradice. To považuji za element definující nějaký národ. Jak se říká: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ To platí!

Stejně jako kulturní pozadí, ve kterém vyrůstáme, formuje nás kulturní pozadí, které poznáváme během cestování, nemyslíte? Utváří to naši osobnost. Můj charakter nezformovala pouze společnost v České republice a Itálii, ale každičký kousek vzpomínky, zkušenosti či zážitku z cestování. Z každé kultury jsem si odnesla něco, co se mnou zůstává dodnes. A já osobně doufám, že si odnáším vždy to nejlepší od každé kultury, co mě posune zase o krok dál.

Takže proč tak lpíme na vyznačení jedné národnosti? Je přece jedno, co máme v pase. Řekne ta kolonka o vás něco? Neřekne o vaší osobě vůbec, ale vůbec nic. Jen zobecní. Zobecní vás na určitý stereotyp, který se nese s nějakou kulturou, národem či státem. Ale o vás jako o jedinci neprozradí vůbec nic. A já nechci, aby mě lidé škatulkovali. Všichni jsme jedineční a jsme svoji, nepatříme žádnému národu ani státu (pokud tedy nejste zarytými vlastenci a nejste na to hrdí, pak je to naprosto v pořádku, že rádi vystupujete za celou společnost :)). Vašemu okolí ale tyhle „popisky“ o vaší osobě nenapoví nic. Ano, narodila jsem se v Česku, společnost a zvyky mě hodně formovaly, nesu si toho sebou do života hodně díky svým kořenům, ale to neznamená, že se musím označovat pouze a jen za Češku.

Protože já se pouze a jen Češkou necítím. Stejně tak jako miliony dalších lidí, kteří se stěhují, mění domovy, vracejí se nebo odcházejí ze své rodné země napořád. Oni se také nedokáží zaškatulkovat, protože to prostě a jednoduše nejde. Vždy si odevšud něco odneseme. Takže, prosím, nekoukejme se na sebe pouze a jen skrze národ, ten nás jedince nedefinuje. Vystupujme raději sami za sebe, ať už se nacházíme kdekoliv na světě 🙂