Myslím, že jsem si vždycky přála holčičku. A k tomu patří ty holčičí věci. Copánky, šatičky, tanečky. Holčička baletka, taková krásná představa…
Dcera s tím baletem přišla sama. Líbila se jí ta hudba, ty ladné pohyby, pak jsme jí vzali do Národního na Louskáčka, což tomu dalo nový rozměr. Přání chodit do baletu vyjádřila jasně, ale já jsem najednou nebyla až tak nadšená. Přečtete si něco na internetu, představíte si tu zátěž… A vždycky musíte tak trochu počítat s možností, že to dítě nadchne třeba i na celý život. A co když nebude stačit, že jí to baví, ale bude se řešit, že na to třeba nemá postavu… To vám všechno proběhne hlavou.
Ale já to s ní zkusila. Zapsala jsem jí do klasického baletu a zatím jsme všichni nadšení. Samozřejmě to baví hlavně slečnu, ale i my ostatní žijeme tím, jak je natěšená, zanícená, jak si pořád pouští hudbu a tančí:). Každou chvilku. Má cit. A pro mě je to samozřejmě zdrojem inspirace. Ráda jsem si tuhle etapu zachytila na pár fotkách.
Nevěřila bych, že naše ukecané a neposedné dítě vydrží hodinu a půl baletit. Byla jsem skeptická. Zatím to ale vypadá jako skvělá volba. A když to nepůjde, zkusíme něco jiného. Někdy zaslechnu rozhovor rodičů o talentu jejich dětí, mají s nimi plány do budoucna, očekávání. To já nemám. Navíc mi extrémně vadí chlubení a rivalita. Možná jsem málo náročná, ale dělám to tak, jak to cítím.
L.
