Milí přátelé, blíží se nám konec roku. Vánoce jsou tady! O tom, že si advent už měsíc užíváme opravdu intenzivně, svědčí malé množství příspěvků na blogu i fakt, že tento článek mám připravený už týden, ale teprve teď jsem našla minutu ho sem vložit. Ale myslím, že přesně o tom by sváteční doba měla být: méně času za displayem/monitorem, více času na zážitky a setkávání...
Součástí mých každoročních adventních rituálů je i tvorba přáníček. Pro rodinu, přátele, známé. S většinou z nich si nevyměňuju dárky. S některými se často dlouhou dobu nezvládnu potkat. Tak tohle je taková moje soukromá forma poděkování za to, že jsou. Jindy v roce moc na papírovou korespondenci nedochází (a uznávám, že je to škoda, má to totiž něco do sebe) - většinou píšu maily, volám. Vánoce jsou pro mě ale skutečně osobní věc. A tak volím i osobní formu pozdravu. Každý rok přemýšlím, čím ty moje milé zase překvapím. A je to čím dál těžší se neopakovat. V posledních letech je to o to těžší, že se mnou spolutvoří i Madla, a tak nápad musí být jednoduše baby-friendly...
Kdo sleduje i můj Instagram, už zřejmě v ninulých dnech zaznamenal foto z procesu výroby. Zatímco na loňském motivu se Madla (tehdy dvou a půl roční) podílela jen malou měrou - v podstatě prstem natiskala padající sníh - letos už je větší a zkušenější umělkyně, a tak jsem zvolila o něco složitější formu. Z brambory jsem vykrojila stylizovaný stromeček a dcera jej sama otiskávala na papír. Po zaschnutí na něj fixkou kreslila červené baňky a na špičku zlatou hvězdu. Já jsem motiv pak už jen doplnila textem. Čili zásah byl minimální.
Po loňské první zkušenosti, kdy se Madlenka nadšeně vrhla na barvu a opatlala prsty na papír, aby ji to vzápětí po třech zrealizovaných přáních přestalo bavit a do zbytku jsem ji opatrně vmanipulovávala po dobu několika následujících dní, než bylo konečně hotovo, jsem letos záměrně vyhradila na tvorbu několik dní a začala tedy s přípravou dřív. Ale situace se změnila. U Madly totiž zhruba kolem třetího roku nastal po dlouhé odmlce velký malovací comeback a začala opět hojně používat fixky, pastelky i svoji dřívější trpělivost. A tak jsme dvě desítky přáníček zvládly stvořit v podstatě za hodinu, možná něco přes. Dcera uplatnila metodu 'žáves', urputně tiskala i kolečkovala a neustále hlásila 'další, prosím', zatímco já nezvládala držet tempo při skládání formátů...
No, byl to fičák. Ale zábavný. A bylo vidět, že má z toho radost. Neustále mi během procesu totiž kladla na srdce, že nesmíme zapomenout poslat kartičku Ninušce, Rozálce a Týnce, což jsou její vrstevnice a dcery našich známých. Tuším, že štafetu vánočního přáníčkování jednou předám do dobrých rukou. Ale než ji předám, doufám, že nás čeká ještě spoustu takových společných tvořivých dní. Ony vlastně tyhle okamžiky jsou totiž mnohem cennější, než finální produkt sám.
Přeju Vám všem krásné svátky. Spoustu obdržených přání od Vašich blízkých, ať už byla papírová, hlasová, nebo formou objetí. Přeju Vám krásné momenty spolubytí!
