 |
| foto zdroj internet |
Když jsem byla malá, tak jsme se školou navštěvovali Dům sovětské vědy a kultury v Rytířské ulici v Praze 1. Naše škola stála hned vedle Právnické fakulty UK, takže jsme se hromadně sbalili a houfně, všech osm tříd školy, jsme prošli Pařížskou ulicí přes Staroměstské náměstí, Železnou ulicí, a hned na rohu, naproti Tylovu divadlu, dnes Stavovskému, v bílé budově, bylo toto sovětské centrum. Byla zde také prodejna s krásnou lidovou keramikou a šperky z jantaru. Zde jsem viděla poprvé nekonečný seriál Jen počkej zajíci… a také nádherné dokumenty o ruském baletu. A z té barevné nádhery jsem měla skoro úplně vymytý mozek. Snila jsem o tom, že budu studovat v Leningradu, dnes Petrohradu…
 |
| Petrohrad…foto zdroj internet |
Dnes sním o tom, že našetřím soustu peněz a pojedu do Petrohradu jako turista obdivovat krásu paláců a nekonečných jantarových sbírek uvnitř, mosty, sochy a něvské kanály, a dost možná, že také navštívím Mariinské divadlo a shlédnu zde nějaký klasický či romantický balet.
A iluze, ty již dávno nemám! Naštěstí!
| foto zdroj internet |
Zde jsem také v dokumentárním filmu viděla poprvé tančit Annu. Jednalo se o lehce zrychlený černobílý snímek, kdy tanečnice v bílé pokleslé balerině, na špičkách, s typickou labutí čelenkou na hlavě, tančí variaci umírající labutě. Dlouho jsme si myslela, že ta variace je z Labutího jezera, ale není to pravda. Patří do díla francouzského skladatele s názvem Karneval zvířat.
 |
| foto zdroj internet |
V roce 1983 byl natočen film o této tanečnici a o souboru, ve kterém tehdy účinkovala a s kterým také navštívila Austrálii, kde jí místní kuchař, na její počest, vytvořil sněhobílý nadýchaný dort se šlehačkou a ovocem. Dokonce si myslím, že si na tu scénu dodnes pamatuji. Anna sedí s přáteli u stolečku na terase, je teplo, má na hlavě typický klobouček a bílé charlestonové šaty a zároveň, ve výjimečně šťastné a pohodové chvíli, je jí servírován tento dort. Je však dost možné, že jsem si to úplně všechno vymyslela a tato scéna ve filmu chybí. Každopádně, odtud dort Pavlova. Někde jsem četla, že dokonce původ tohoto dortu je připisován sousednímu Novému Zélandu, ale vem to asi čert. Pavlova se v tisícerých obměnách peče, zdobí a mlsá po celém světě. Buď může být pusinkově uhlazená, nebo krásně strukturálně navrstvená a ovoci se meze nekladou. Krásně se na ní vyjímají jahody a borůvky.
Proč tolik slov o Pavlové? Zbyly mi bílky. Byly čtyři. Tyto jsem ušlehala, přidala špetku soli, kávovou lžičku bílého vína a škrobu a 250g cukru krupice, který jsem postupně po částech zašlehávala do sněhu. Na pečící papír jsem si nakreslila dva kruhy o průměru cca 20cm. Na kruhy jsem nanesla cca ve 2,5cm vrstvě lžící sněhovou hmotu. Tuto jsem pekla pár minut na 130st., poté jsem teplotu snížila a další dvě hodiny dopékala na 80st.
Kruhy jsem nechala vychladit, zatím jsem ušlehala šlehačku a připravila ovoce. Na první kruh jsem nakrájela tenké plátky banánu a pokryla částí šlehačky, na to dala druhý kruh, opět šlehačku a ovoce (půlky hroznového vína, kanadské borůvky a plátky banánu), které jsem zrovna měla doma… Pravdou je to, že pokud měla Anna Pavlovna Pavlova takový taneční úspěch jako tento dort dnes u nás, tak smekám.
A protože bílkové hmoty zbylo o trochu víc, upekla jsem ještě čtyři menší terčíky…takové jednohubky… takže ještě jedna mini Pavlova…
Tak, a teď jedna obrazová vzpomínka na srpen 2017. Jedna taková malá labuť tančí Pavlovu…stejná choreografie, hudba, výraz…prostě Pavlove není nikdy dost!
