Sedám celá omámená (tou čerstvě nabytou svobodou) a lehce vyděsěná (asi taky tou svobodou) do taxíku. Šofér se mezitím snaží nacpat ten můj zatraceně težkej a k prasknutí narvanej kufr do kufru. (Synonyma jsou nepraktický.) A asi nikoho příliš nepřekvapí, že jsem do toho auta nasedla naprosto suverénně z pravé strany. Ani jsem si nevšimla, že mám před sebou volant. Zvyk je železná košile. “Are you going to drive, honey?” Smál se mi asi šedesátiletý irský děda v černým saku a s velkýma slunečníma brýlema na čele. Měl bílý vlasy, bílý vousy a ten nejpřívětivější výraz, jaký vždy mají ti dědečkové z pohádek, kteří vždy poradí a pomůžou, když máte po cestě trable. A krom toho i hodně hodně hooodně silnej parfém. “Sorry, of course not.” Přesedla jsem si a ujišťovala se, že tohle se mu určitě děje denodenně. (To bych ani nebyla já, kdyby se mi toto nestalo.)
A tak se ocitám sama v taxíku a poprvé v životě vidím Dublin. Projíždíme jím pomalým tempem směrem k centru a já mám oči na šťopkách. Už jsem byla dvakrát v Londýně. V Plymouth. V Brightonu. V Torquay. Myslím, že anglickej styl mám docela v oku. A tak srovnávám. Dublin je rozhodně zvláštní město. Žije si svým životem, svým tempem, svým stylem, svýma barvama, svýma vůňema a má svoje principy. Dublin je prostě SVŮJ. Jako ostatně celý Irsko. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla.
Cihlový domečky, jako v Londýně. Jeden vedle druhýho, jako přes kopírák. Ale přesto je to tu úplně jiný. V Londýně je vše elegantnější. Načančanější. Konzervativnější. Svázanější. Vznešenější. Královský. Britský.
Skoro bych řekla, že Dublin je Londýna ušmudlanej brácha, kterej poslouchá rock’n’roll, nosí tmavou koženou bundu, popíjí pivo a hulí jednu za druhou, zatímco Londýn popíjí čaj, pojídá sušenky a čte si noviny v předraženým županu…
Obrazně…
Londýn je samozřejmě taky občas pěkně divokej a Dublin je samozřejmě taky občas velmi elegantní a distingovaný město. Občas.
Jak já říkám… Dublin je tak nějak hnusně krásnej. Londýn je krásně hnusnej.
Nebo naopak, chcete-li. Je to fuk.
Samozřejmě jsem si hned všimla všudypřítomných bilingvních irsko-anglických cedulí a začala se vyptávat na irskou gaelštinu. Řidič měl vyloženě z této otázky radost a začal vášnivě vykládat O VŠEM. O irské historii, od vikingů až po připojení Severního Irska k Británii. A taky mi pyšně předváděl, že umí irskou gaelštinou plynně hovořit.
Jazyk je to příšernej. Já se těm Britům vlastně ani nedivím, že třeba Margadh na Feirme přejmenovali na Smithfield.
A já se snažila plynně hovořit anglicky. A bylo to taky příšerný. Byla jsem bloknutá, styděla jsem se a mozek ne a ne přestat myslet v češtině. Slovní zásoba tristní a gramatika, radši ani nemluvit. Doslova. Radši nemluvit!! 😀 Ale musíte, žejo…
K mýmu překvapení bylo nádherný počasí. Před odletem jsem totiž byla připravená na deštivo, zimu, tmu a silnej vítr. Přijedu a ono je zde dvacet stupňů a slunko si nebere servítky. Prý je to docela rarita, aby koncem dubna bylo takhle.
Prý ještě před pár dnama celý dny pršelo a Irsko se ještě tak tak vzpamatovávalo z nedávné sněhové kalamity. Zde již notoricky známé a do historie vepsané jako “Beast from the East”. Rozumněj “Z nebe spadlo pár sněhových vloček a Irové nakupují apokalyptický zásoby brambor a chleba, pro případ, že by náhodou zavřeli obchody.”
Zdá se to jako vtip. Jenže oni je kvůli tomu sněhu fakt zavřeli. Všechno zavřeli! 😀
Irové a počasí, to je mimochodem kapitola sama pro sebe. Na to si počkejte. Článek to bude vydatnej.
“Good weather is always smilling on good people!” řekl mi na rozloučenou irskej taxíkovej-pohádkovej děda, Brendan… Znělo to vskutku jako jedno z těch “klišé” pohádkových “myslím to s tebou dobře” mouder. (A já na to teď v duchu reaguju “DÓ-BRÁ…”) ;-D
Večer jsem se vydala s mobilem v ruce do centra. S mobilem v ruce proto, protože bez Google maps si zde takzvaně ani neuprdnu. Kdo zná můj orientační ne-smysl, ten ví. Minula jsem Spire of Dublin. Říkala jsem si, proč by někdo do centra města postavil obří JEHLU? Nikdo nemá rád jehly! Teď už vím, že se jedná o Monument of Light a v noci vytváří na obloze Dublinu jednu obří jasnou hvězdu. (Ach…) A je to pro mě docela důležitej orientační bod, protože tahle 120 metrů vysoká kráska jde vidět i z velké dálky. V Dublinu nejsou výškový budovy, který by Spire zastínily.
Bylo 9 večer. Došla jsem k řece. K řece Liffey. Řeka je to nádherná a strašně špinavá. Všude poletují uřvaní a drzí racci. Podél řeky vede kásná nová promenáda. Jsou tu palmy. Slaným a vlhkým vzduchem se vznáší zvuk dud, houslí a flétny linoucí se z okolních všudypřítomných hospod. Neutichající ruch Temple Baru slyšíte už když stojíte na Ha’Penny Bridge. Před vůní fish and chips a nebo scones s kávou se nemáte šanci schovat. A máte automaticky chuť na Guinnesse…
Jsem v Dublinu a jen tak se odtud nehnu…
A měla jsem pravdu.
