Týden po sedmiměsíčních „narozeninách“ začala lézt, což pro mě ve spojení s její ochutnávací touhou znamená být ji všude v patách. V korbě kočáru začala jezdit zásadně na břiše, museli jsme přesedlat do sporťáku. Spí se dvakrát denně po dvou hodinkách (zásadně v kočárku v předsíni a zásadně bez uspávání – usne si sama – juchů). Je ze všech tří holek nejhubenější, ale jí nejlíp a všechno – zajímavé. Na papá a pacipaci ji nedostanu, zato kroutit hlavou „nenene“ umí dokonale. Co by jí taky člověk jiného furt říkal, když ji věčně loví něco z chřtánu:)
Na tuto koláž se těším už šest let – od doby, kdy jsem vyfotila sedmiměsíční Klárku v retro punťovaných kalhotách, které pro mě coby mimino ušila moje mamka. Naši mě skoro nefotili, a tak je tato moje fotka od fotografa snad jediná, kterou mám (vlevo nahoře). Před třemi lety jsem cvakla Terezku a koncem letošního května dokončila naší holčičí časosběrnou sérii Sárou. Všechny plus mínus sedmiměsíční.
Vpravo nahoře Terezka, vlevo dole Sára, vpravo dole Klárka.
Tak co, která je na mě nejvíce podobná?
A taky má Sára nového kamaráda – malého zrzavého kocourka. Prvních pár dnů strávil pod kredencí, bál se každého prudkého pohybu. Postupně si ale na nás zvykl a už je to mazel největší. Sáru bere jako svého sourozence – je jí všude v patách, nechá si od ní všechno líbit a navzájem si asistují u společných výtržností. Sáru zajímají jeho hračky a kocoura zase její, jsou asi ve stejném stádiu vývoje. Já občas pěním, protože mít doma kotě je podle mě minimálně jako půl dalšího dítěte. Ale když je pak vidím, jak spolu zaujatě popohánějí míček po podlaze..
P.S. Největší terno jsou víčka a kuchyňské sponky – pro oba:)
