Když Covid uděřil na jaře, byla jsem tak moc ráda, 
že se vše během léta stihlo uklidnit a těšila se na to, 
že si Štěpa svůj první školní rok užije tak, jak se patří, bez komplikací.
Do školy se strašně moc těšil, 
setkal se tam po hoooooodně dlouhých prázdninách 
se svými dobrými kamarády ze školky,
 paní učitelku si zamiloval, byl právoplatně pyšný na každé nově naučené písmenko, 
užíval si zábavu v družině, no prostě všechno bylo super!

A pak bum a druhá covidová vlna všechno zmařila...
Najednou jsem se opět ocitla v roli pracující mámy, 
co musí dělat učitelku, kuchařku a družinářku zároveň, 
jen to bylo teď o to těžší, že školáci byli dva a oba měli jiné potřeby. 
Bylo to celkem na palici, hodně pomohla až online výuka, 
kterou škola po pár týdnech distančního studia zavedla. 
Hlavně u Barborky jsou dvě hodiny denně s paní učitelkou strašně znát, 
nepotřebuje už téměř žádnou mou pomoc, vše proberou přes online, 
pak si dodělá  pár úkolů a má hotovo. 
Štěpovi se věnuji intenzivněji. I on se spojuje s paní učitelkou, 
ale na kratší čas, spolu pak trénujeme čtení, počítaní a psaní.
 Psaní je trošku oříšek, protože tam si moc nevím rady, 
jak mu techniku vysvětlit, protože jí sama neznám...

 Jak všichni víme, Štěpa už od zítra bude zase psát pod vedením zkušeného profesionála, tedy své paní učitelky.
Těší se moc! Já se taky moc těším, myslím, že si to tyhle malý prďolové zaslouží. 
Jen doufám, že je vše důkladně promyšlené a bezpečné, 
že se nejedná jen o neuvážený experiment, 
který by po pár týdnech vrhl naší zemi zase na začátek 
všeho toho nepříjemného a omezujícího, co máme teď.

Uvidíme, buďme pozitivní (samozřejmě ne covidově)! 
Já věřím, že už se teď bude situace ve všech oblastech našeho života jen zlepšovat 
a jednou se snad vrátíme do úplně normálních kolejí, 
na které jsme byli zvyklí a kterých si myslím budeme o něco víc vážit...