Óda na šlehačku, aneb TerezaInOslo je dnes In Brno!

Abyste tomu rozuměli. Terčin blog čtu už asi 5 let a je to jedna z mála blogerek (nejen blogerek, ale vůbec obecně mediálně známých lidí), která na mě působí extrémně pozitivně, inspirativně a hlavně silně. Četla jsem ji, když mi bylo na prd. Četla jsem ji, když jsem byla z něčeho nadšená. Vždycky jsem na tom jejím blogu našla přesně to, co jsem potřebovala. TA atmosféra, co dokázala vytvořit v tom svým virtuálním království, to je TO jedinečný a TO je ten důvod, proč ji tolik lidí čte. A i když jsem měla občas období, kdy na mě byla „už moc přeslazená a sluníčková“, (protože já jsem občas ale hroznej cynik!!), nebo i když jsem občas vůbec nebyla najetá na stejnou vlnu, jako ona, stejně jsem se vždycky po nějaké době na její blog vrátila a znovu se zasnila. (Chci říct, začetla!)

Když Terka začala být opravdu úspěšná a začaly se kolem ní dít ty „velký věci“, začala jsem se obávat, že je to všechno taková iluze. Takovej marketingovej tah, aby „se to dobře četlo“.  Občas jsem ztrácela důvěru a zcela upřímně měla reálný obavy, že Terka bude dost egocentrická a že bude mít ten nos přecejen trošku nahoru. (A teď mi zní v hlavě Nafrněná…se té písničky nezbavím!)

Takže abych byla úplně nejvíc upřímná, ten hlavní důvod, proč jsem se dnes na tu autogramiádu vypravila, nebyla ani tak její nová knížka, ale rozhodně spíš ohromná zvědavost, jaká ta Tereza In Oslo vlastně doopravdy je? Protože já věřím, že charakter člověka se dá tak trošku vypozorovat z takových těch drobností, které děláme mimovolně, nad kterýma nepřemýšlíme a který nejdou kontrolovat. Prostě řeč těla, nebo taková ta aura, říkejte si tomu, jak chcete…

Už u vchodu do knihkupectví jsem koutkem oka zaregistrovala pár s kočárkem. Nic neobvyklýho. Takových tu je… Až po chvilce jsem si ale všimla, že je to Terka, Johni a Williamek. Tak trošku jsem šla do kolen, protože – co si budeme povídat – osobnost, jakou Terka je, nepotkáváte na ulici každý den. Spíš jakože vůbec. Teda já rozhodně ne! Uvnitř knihkupectví jsem ze sebe vytrousila trošku nejisté „Hi!“ a zamávala. Nejdřív si mě všiml Johni, po chvilce Terka. Pozdravili a nahodili oba takový vřelý úsměvy, že první kousek z těch mých obav pookřál, roztál a úplně se vypařil…

Jsme v kavárně v knihkupectví Dobrovský. Sedím a žmoulám v ruce tu modrou šlehačkovou knížku. Po chvilce si to nakráčí Terka a všechny nás zdraví. Následuje krátký rozhovor o knize, pak Terce začneme pokládat otázky. A tam jsem si všimla něčeho, co zbořilo další kus mých nedůvěřivých obav. Terka nejen, že se neustále usmívá, až se jí u očí dělají takový ty ultra sympatický vějířky, ale zároveň vždycky, když odpověděla, tak zcela mimovolně na onu tázající osobu šibalsky mrkla. A to mi přišlo ohromně milý a fajn! Nehledě na to, že jednala naprosto bezprostředně a každému z nás byla ochotna věnovat kus času.

A já jsem se přesvědčila, že to, co všichni vidíme na jejím blogu, není jen nějaká uměle vytvořená iluze někým, kdo chce hlavně „být čtivej“. Je to prostě fakt. Terka a Johni jsou už od oka příjemní, vřelí a sympatičtí a já jsem neskutečně ráda, že jsem si je dneska mohla jít „očíhnout“ … #stalkerlife 😀 , prohodit pár slov, přesvěčit se o tom, že ta myšlenka a atmosféra Terčinýho blogu je reálná, hmatatelná a opravdová a že předsudky jsou skvělá věc – můžete být jedině mile překvapeni! Teda jinak, předsudky jsou dobrá věc jedině za předpokladu, že budete otevřeni tomu, že se možná pletete! Stačí jen hejbnout zadkem a jít si o tom udělat svůj vlastní názor sám.

A pozor, prosím! To stále dokola omílané slovní spojení v souvislosti se Saltovic rodinou, ta „úžasná energie“, to bylo vždycky něco, nad čím jsem docela skepticky kroutila hlavou a říkala si, že je to jen taková klišoidní „děkovná fráze“. (Říkala jsem, že jsem trošku cynik). Z nich to ale fakt srší a já jsem se nakazila. Domů jsem pádila jak torpédo, div jsem si u toho neposkakovala, jak malý dítě…

P.S. Bude se zkracovat! Už na tom pracuju… 😉