O vztazích

Pokud nemáte rádi dlouhé čtení, tak tu pro vás dneska mám alespoň outfit. Pro ty druhé jedno zamyšlení o vztazích, těch partnerských i manželských, protože to je téma, které je pro mě osobně hodně důležité a dost se nad ním doma bavíme, takže tady máte k nahédnutí, jak to vnímám já...

Mám na vztahy svůj osobní názor a to ten, že abyste žili šťastný život po něčím boku, musíte si k sobě vybrat někoho, s kým si skutečně rozumíte ve všech důležitých aspektech vztahu. O tom už jsem se jednou rozepisovala. Abyste k sobě našli toho pravého, musíte nejprve poznat sami sebe. Na první místo u mě patří komunikace, vzájemné porozumění, respektování osobnosti své polovičky, jeho zájmů i jeho chyb, sexuální přitažlivost, důvěra a spolehlivost. Bez důvěry, otevřené komunikace a sexuální přitažlivosti to podle mě nejde. Opravdu ale záleží, jaké středobody vztahu jsou pro vás ty nejdůležitější. Když jedno z toho pokulhává, jednou se vám tenhle domeček z jedné strany zbortí. A to může být kdykoliv, kdy přijde poslední kapka. Je to období před, nebo po svatbě, před nebo po narození dětí, při změně práce nebo kterékoliv krizi, která může nastat a k životu prostě patří. Je potřeba sundat růžové brýle, vztah není jen o prvotní zamilovanosti, je to usilovná a nepřestávající snaha vyjít s druhým člověkem, porozumět si a překonávat všechny životní fáze. Pokud si totiž k sobě vybereme partnera, se kterým chceme prožít zbytek života, měl by se vztah měnit podle toho v jaké životní fázi se oba nacházíte. Není to nic, co vám jde na ruku zadarmo. Ale tak to je správně. Díky tomu se jeden od druhého můžete učit, máte vedle sebe kritika, učitele i tu nejdůvěrnější osobu v jednom.

Ale je taky správně i ta varianta, kdy těm dvěma vyhovuje ve vztahu všechno, jen si chtějí užít tělesně mimo něj. Dokonce i tak, kdy se na tom dohodne jenom jedna ze stran. Ale podle mě by takovéhle bokovky měly mít jasné hranice. A hlavně do vztahu netahat lži a nedůvěru. Jinak tenhle vzorec nebude vycházet. Bohužel v drtivé většine hledají parneři (teď myslím oba) něco, co nejsou schopni vyřešit prvotně ve vztahu. Ono je vždycky snazší od té rutiny utéct a hledat potěšení jinde. Jako byste mohli tu rozepsanou knihu vždycky shodit ze stolu a začít psát znova. Jenže s tímhle vzorcem nikdy nenapíšete happyend. Pokud se nenaučíme řešit problémy v aktuálním vztahu, nenaučíme se to zřejmě ani v tom nadcházejícím. Pokud neumíme najít příčiny naší nespokojenosti, těžko dokážeme něco změnit. A musíme si nejdříve zodpovědět, chceme po tom vůbec pátrat, nebo nám tahle vrtkavá povaha vztahů vyhovuje..? Jasně, vztahy v puběrtě jsou úplně něco jiného, než když je nám 30 a víc. V teen věku se hledáme, snažíme pochopit sami sebe a máme se sebou co dělat, natož vybudovat fakt pevný vztah a vědět, kdo je ten pravý/pravá.

Když ale překročíme tu třicítku, neměli bychom už sakra vědět, kdo jsme a  kde chceme jednou být..? Neměli bychom mít už jasno, s kým můžeme být v životě šťastní..? Neměli bychom mít vyřešené životní hodnoty, to co je pro nás osobně v životě to nejdůležitější a na základě toho hledat někoho, kdo to má co nejvíc stejně..? 

Jednomu prostě nerozumím. Jak to, že je u nás v ČR tak velká rozvodovost v době, kdy už si partnery nevybíráme na základě finanční potřeby nebo mladické neuváženosti? Dneska se přece nemusíme brát kvůli sociálnímu nátlaku okolí, máme dostatečnou znalost o chráněném sexu, takže ani z tohohle důvodu do toho přece nemusíme praštit. Dokonce už i ženy vydělávají dost natolik, abychom si partnera mohly vybrat vyloženě z lásky. A to období předtím, než do toho manželství jdeme je přece o tom, že se poznáváme a sbližujeme a jdeme do svazku s jistou důvěrou v toho druhého. 

Proč je tak časté, že to začne skřípat v době, kdy se narodí první dítě? Znám tolik případů, kdy si chlap chodí odpočinout k jiné. Já asi dokážu pochopit, jak nestálé tohle období je, ale neměli by ti dva o těhle nástrahách, co je po narození potomka čekají, společně mluvit a připravit se na to? Já vím, že se mi to píše, když žádné dítě ještě nemám, ale dost o tomhle doma mluvíme a diskutujeme nad tím, abychom tyhle nástrahy neignorovali. Naštěstí mám doma muže, který rozumí rovnici, šťastná matka, šťastné dítě. A tak ze mě asi nebude máma na 100 % a možná díky tomu nebudu zapomínat na sebe a na to, že kromě mateřství, jsem i něčí partnerka. Ono se v tomhle období totiž to partnerství nejvíc ztrácí a ze dvou zamilovaných duší jsou jen vystresovaní rodiče. Ale to je proces a když si to ti dva nastaví a nezapomínají hlavně i jeden na druhého a na sebe, tak tohle náročné období změn ustojí.

Ženy, nehrajme si na hrdinky, nesoutěžme o matky roku a nechme si kdykoliv pomoct. Najděme si čas na své muže, na sebe a buďme aspoň občas zase jen zamilovaným párem. Dělejme si navzájem radosti. Každý den, malé i velké. Jsou to gesta, díky kterým, se ten váš protějšek bude na vás každý den těšit. Ať už je to hezká zpráva do messengeru, sklenka vína, oblíbený film, masáž nohou, nebo jen úsměv a láskyplné objetí. Kdy jste si něčím udělali radost? Všechno je totiž v naší hlavě. Čím víc si budeme připouštět, že je všechno na nic, tím víc pod psa se budeme cítit. A pokud si tyhle pocity vyléváte na druhého bezdůvodně, reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Když mě něco trápí, snažím se to doma otevřít a buď přijdu na řešení sama, nebo si nechám od muže ráda poradit. Snažím se tu příčinu nespokojenosti změnit. A ono fakt jde. Minimálně si z toho nedělám špatný den a je mi psychicky lépe. 

Možná je ale ta finanční nezávislost taky jedním z důvodů, kdy je dneska mnohem snazší partnera opustit a problémy prostě neřešit. Můžeme si totiž jednoduše sbalit věci a odejít. Proč se snažit, když tahle varianta je jednodušší. Mně to dává smysl tehdy, když ta druhá strana nenaslouchá, nechce problém společně řešit a měnit vztah k lepšímu, je lhostejná a bez zájmu budovat společný spokojený život. Pokud mi ale něco vadí a místo abych to nakousla, se radši sbalím a odejdu, nedávám tomu druhému ani šanci, abychom to mohli spolu začít řešit. Je to o komunikaci, vždycky. Chápu, že v životě můžeme najít někoho, o kom jsme si mysleli, že je ten pravý a pak v průběhu let zjistit, že vedle sebe máme úplně koho jiného, než do koho jsme se zamilovali. Jenže, ta změna nenastane ze dne na den a pokud jsme to nechali dojít tak daleko, že chceme ze vztahu odejít, tak jsme nevynaložili dost úsilí, abychom to měli možnost společně ještě změnit, ještě dokud to šlo. A to společně můžu dvakrát podtrhnout.

Takže, co z toho vyplývá...vztahy jsou pěkně zapeklité, ale ten proces učení je nenahraditelný. Jsou to životní zkušenosti, které nás posouvají. Těch zkušeností může být více či méně. Je to o tom, jak dlouho hledáme sami sebe. Až tehdy, když víme, co je pro nás osobně v životě důležité, můžeme otevřít dveře někomu dalšímu. Někdy to stojí jeden nepovedený vztah, někdy třeba deset. To je prostě ta životní cesta. Někdo ji má jednoduchou a přímou, někdo klikatou a rozvětvenou. Ale ta odměna každý den, kdy víme, že člověk s kým sdílíme náš život, je naše láska a cítíme to každým kouskem nás samotných, je něco, co za tu usilovnou práci stojí. Když ve zlém a dobrém není jen fráze, ale životní pravda vás dvou. To je pak podle mě jednoduchej recept na šťastný život, ať máte na kontě milióny nebo jste zrovna švorc. Jo, zní to jako hrozné klišé, ale takhle to vnímám. Spolu to zvládnete, když oba chcete...ať jste šťastní a spolu :)