O tom, jak vyrůst…

…alespoň mentálně – jako rodiče i jako lidé, vám poradí americká psycholožka Naomi Aldort. Pokud se osobním růstem zabýváte a chcete na sobě zapracovat, čtěte dál, dneska to bude pro vás. Myslím, že tohle je jedna z kultovních knih takzvaného ‚alternativního‘ rodičovství (aneb toho, co mně připadá naprosto normální, ale spousta lidí na mě stále kouká jako že jsem asi spadla z višně :-)). Je vážně výborná. Já jsem na ni dostala tip od kamarádky a jsem za to moc ráda! Jmenuje se ‚Vychováváme děti a rosteme s nimi’…

Spousta z vás ji asi bude znát, kdo ne, může se teď spolu se mnou na ni podívat. Tady jsou ve zkratce nejdůležitější body:

– jednejte se svými dětmi jako byste jednali s nejlepšími přáteli. Neznamená to, že si budou vždy dělat vše, co si zamanou, ale to, že s nimi za všech okolností budete jednat důstojně a budete respektovat jejich postoje. (Zdá se vám, že si to protiřečí? Pak čtěte dál a nebo rovnou otevřete knihu ;-))

– pokud se chovají jinak, než jak byste si přáli, tzn. pláčou, vztekají se, jsou agresivní, snažte se přijít na příčinu a uznejte jejich úhel pohledu, i kdybyste s ním nesouhlasili. To neznamená jim vše dovolit, ale snažit se pochopit, proč se tak chovají, mluvit s nimi, ptát se. Pokuste se vyvarovat emocionálního zabarvení  hodnocení situace, namísto toho pouze popisujte realitu. Pokud tímto způsobem uznáte jejich emoce, děti se s tím rychle vyrovnají a obrátí list, nebudou se v tom déle ‚babrat‘. V opačném případě se mohou negativní emoce kumulovat a po čase se projevit někde jinde. Příklad: ‚Rozumím, že se zlobíš. Chtěl jsi se koukat na pohádku a místo toho musíš jít se mnou do obchodu. Je to tam hrozná otrava, viď?‘

– nenálepkujte, nepoužívejte pojmy jako ‚zlobíš‘, ‚ty jsi ale ošklivý‘, ani přehnaně nepřechvalujte. Je to forma manipulace. Pokud pořád dítěti říkáte, že je šikovné, začne dělat věci ne z vlastního zájmu, ale pro pochvalu. Pokud mu naopak říkáte, že zlobí, bude si připadat špatné, že je chyba v něm. Náchylnější a submisivnější jedinec se podvolí a začne dělat věci ‚dobře‘, tedy tak, jak chceme my, ale uvnitř bude emocionálně trpět. Silnější osobnost se naopak dlouhodobě vzepře a bude dělat stále stejné rebélie, aby dokázal, že se nenechá ovládat.

– nepoužívejte zažité hlášky typu ‚neřvi, nemáš proč‘, ‚to je dobré, vždyť to nebolí‘, ‚teda ty naděláš‘ a podobně jenom proto, abyste nevypadali hloupě před ostatními, že nezvládáte situaci. Pláč a vztek jsou přirozené způsoby, jak projevovat emoce a jak se s nimi vyrovnávat. My dospělí to přece děláme taky (jen většinou ne na veřejnosti…)

Dočetli jste až sem? Pokud Vás to zaujalo, tak tady ještě trochu podrobněji o uspokojování základních pěti potřeb u dětí. A jaké to jsou?

Rodičovská láska má být bezpodmínečná. Dítě by si nemělo myslet, že ho máte rádi jen když je hodné a dělá to, co chcete vy. Láska není forma odměny. Není pravda, že dítě, které dostává hodně lásky, je rozmazlené. Zároveň to ale neznamená, že když mu dovolíte a dopřejete vše, co chce, bez stanovení hranic, bude to projev větší lásky k němu. Dítě potřebuje oporu v rodiči, který má být jeho průvodcem. Jedině tak se může naučit respektovat sebe i ostatní lidi.

Dítě se cítí plnohodnotné a milované jedině tak, že může naplno vyjadřovat svoje pocity a potřeby a ty jsou uspokojovány. Potřeby malých miminek by měly být uspokojovány co nejdříve, ale s tím, jak dítě roste a je si již jisté vaší láskou, je schopno začít naplňovat i vaše vlastní potřeby (to znamená, že jste schopni vzájemné spolupráce).

Dítě potřebuje tělesný kontakt s rodičem a potřebuje soustředěnou pozornost. To neznamená věnovat se celé dny jenom jemu, ale ve chvílích, kdy se mu věnujeme, máme být plně s ním (pokud jdete na kafe s kamarádkou, taky by se jí asi taky nelíbilo, kdybyste u něj celou dobu telefonovali s někým jiným…).

2. Sebevyjádření
Dítěti musí být umožněno projevit své emoce. V naší společnosti je žádoucí projevovat navenek pozitivní emoce jako náklonnost, radost…, naopak ty negativní jako je hněv, žárlivost nebo lítost jsou často umlčovány, buď příkazem (neřvi!), vědomým odváděním pozornosti (pojď, koupím ti lízátko) a nebo prostě nereagováním. Dítě se tyto emoce naučí vnímat jako něco nežádoucího a nevhodného a ačkoli cítit je uvnitř bude dál, naučí se je navenek potlačovat a to mu může v budoucnu způsobit psychické problémy. Takže opět platí: mluvte o tom s dítětem. Analyzujte původ problému (někdy to může být hlubší, nevyřešený problém z minulosti a současná situace mohla posloužit pouze jako rozbuška), uznejte jeho pocity!

Snažte se v maximální míře nechat dítě dělat svobodná rozhodnutí. Pokud to nejde (např. je to nebezpečné, nebo vám to připadá naprosto nevhodné), uznejte alespoň jeho pocity (rozumím ti. Ty kabely se ti zdály tak zajímavé, chtěl jsi je kousat, a já jsem ti je sebrala). To, že uznáme jeho pocity neznamená, že s nimi musíme souhlasit, pouze je popíšeme, aby dítě vědělo, že jsme tam s ním. Mnoho lidí se obává, že když nechá dítě projevovat emoce, bude z něj uplakánek. Opak je pravdou. Děti se v emocích příliš nepitvají. Pokud se cítí slyšeny a ne potlačovány, během chvíle to v sobě uzavřou a jedou dál.

Pozor! To, že dítěti dáme „bolestné“, když pláče, neznamená, že mu pomáháme pocity překonat. Naopak ho tím učíme, že mu to může přinášet benefity a nevědomky z něj může vyrůst obětní beránek (když se budu tvářit dostatečně sklíčeně, dostanu, co chci).

Pokud chceme, aby naše děti uměly svobodně vyjadřovat své pocity, musíme jim jít příkladem. To, že je nám špatně a vědomě to potlačujeme, abychom to na dítě „nepřenesli“, nemá žádný smysl, protože jednak dítě pozná, že je něco v nepořádku, ale nebude vědět, co to je a bude to pro něj ještě hůře čitelné, druhak se tím učí, že by mělo „negativní“ emoce také skrývat. Pozor ale na projevování emocí způsobem, kdy je dáváte tomu druhému za vinu (Bolí mě z tebe hlava! Nevážíš si toho, co dělám!…). Když se totiž dokážeme zastavit, uvědomíme si, že na vině většinou není ten druhý, ale jen naše vlastní očekávání nebo chybné nastavení.

Dítě ve vás potřebuje cítit oporu v každé situaci, cítit, že jste na jeho straně, ať dělá nebo si myslí cokoli. Nemusíte nutně s jeho chováním nebo pocity souhlasit, ale musíte dát najevo, že jste tam s ním, nasloucháte mu, nesoudíte ho. Pokud dítě necítí emocionální jistotu, má tendence lhát, nebo dělá věci rodičům za zády, protože se bojí jejich odsouzení. Často také neprojevuje své názory, a nebo se snaží vycítit, který názor by mohl být přijat a ten pak prezentuje. Žije podle představ někoho jiného, mívá tendence se zavděčit, chová se až přehnaně dobře. Někdy takové dítě může mít problémy s koncentrací, projevovat se agresivně, pomočovat se apod. Jednoduše řešeno – dítě, které má bezpečné zázemí, je svobodné, spontánní, reaguje podle svých vlastních pocitů a je přirozeně empatické. Proto: mluvte s dítětem za všech okolností laskavě! Nehodnoťte jej (ani kritikou, ale ani přehnanou chválou). Respektujte jeho rozhodnutí (pokud jsou nebezpečná nebo s nimi máte zásadní problém, uznejte alespoň jejich pocity), nesrovnávejte jej s ostatními, neuchylujte se k trestům! Dovolte dítěti strach nebo zklamání přirozeně si „odžít“ pláčem, dovolte mu vyjádřit nenávist (nebude ji v sobě dusit a dokáže se s ní lépe vyrovnat). Mnoho rodičů má strach, že pokud tyto projevy nezarazí, z dětí vyroste uplakánek nebo násilník, ale opak je pravdou. Děti se potřebují naučit s emocemi pracovat a dokáží to jedině tak, že je nebudeme potlačovat.

Dítě když se narodí, je zcela odkázané na pomoc okolí. Často kvůli tomu děti vnímáme jenom jako nějaké naše hračky, loutky, se kterými můžeme zacházet podle svého uvážení. To ale neznamená, že nemají potřeby. Miminka ještě nechápou rozdíl mezi přítomností a budoucností, takže když jejich potřebu hned neuspokojíme, začnou pociťovat bezmoc. Proto je důležité dát jim od začátku najevo, že nás jejich potřeby zajímají. Rodiče často ze strachu, že dítě „rozmazlí“ jejich volání ingorují. Ty pak buď zjistí, že projevovat se nemá vůbec smysl a stanou se z nich naoko poslušní, jakoby apatičtí, jedinci, a nebo pokud jsou založením silnější osobnosti, mohou se naopak začít vymezovat a projevovat agresivně.

Vzhledem k tomu, že žijeme ve společnosti, která má jistá pravidla, pocitu bezmoci se nedá zcela zabránit ani ve zdravém rodinném prostředí. Proto je důležité nechat dítě tyto pocity alespoň svobodně vyjádřit a respektovat je. Občas jim v tom mohou pomoci tzv. ‚mocenské hry‘ (jsou to ty hry, kdy např. dítě neustále dokola hází na zem stejnou věc a křičí ‚bác!‘, chce se ‚prát‘ s tatínkem nebo mu leze na záda a dělá, že je kůň – jednoduše chce mít alespoň chvíli „navrch“). V těchto hrách je dobré děti podporovat (jakkoli nám někdy mohou připadat otravné), zde je na místě se aktivně zapojit (čím teatrálnější u toho máme projev, tím víc je to baví). Děti si svou potřebu obvykle velmi rychle uspokojí a nechají toho. Je to účinnější, než jim v tom bránit a okřikovat je (pakliže samozřejmě zrovna nepoškozují něčí zdraví a nebo vzácné předměty). V této souvislosti autorka ještě zmiňuje lechtání (tolik oblíbenou hru tatínků ;-)). Jde také o formu mocenské hry, ale v pořádku je pouze tehdy, pokud dítě lechtá rodiče a nebo pokud lechtané dítě křičí ‚ještě!‘. Pokud máte nad dítětem početní převahu a ono celé vysílené kňourá ‚neee, už dost‘, tak to rozhodně pozitivní vliv na jeho psychiku nemá!

Pěstujte v dítěti samostatnost! Nesnažte se ho vždy „zachraňovat“ nebo mu pomáhat, jenom proto, že ještě neumí všechno dělat dokonale. Tím, že to zvládne samo, si buduje tolik potřebné sebevědomí. Zároveň se tak učí překonávat překážky a zvládat neúspěchy. Učí se také vyhodnocovat situace a svobodně se rozhodovat. V souvislosti s tím se vyhněte dobře míněným „předvídacím“ radám typu „pozor, spadneš!“ „tohle nebude fungovat“ apod. Lepší je konstatovat fakta (je to horké, klouže to apod.).

Je nutné pro vývoj zdravého a samostatného jedince. Sebevědomí budujete u dítěte od prvního okamžiku tím, že mu dáváte najevo, že je chtěné, milované, a to tak, že reagujete na jeho potřeby. Později, kdy už jen neleží, je potřeba dětem nechat volný prostor k objevování, ukázat, že jim důvěřujete v tom, co dělají. Děti se přirozeně rády učí nové věci a učí se je nápodobou, pokud jim to umožníte. Podporujte jejich nápady. Pokud už něco se zájmem udělají, rozhodně to po nich neopravujte (nebo pokud jde o důležité věci, tak alespoň ne před nimi), nepomáhejte jim více, než vyžadují, neupozorňujte na to, že pochybili, aby neměli pocit selhání, ale zároveň je ani nepřechvalujte, aby nezačali dělat věci jen v touze získat plusové body u vás. Jenom vlastní motivace a plná podpora rodičů může přinést ty nejlepší výsledky! Pokud něco provede, nekritizujte je, ale snažte se přijít na důvod, pomozte mu s řešením situace. Zůstaňte s ním na jedné lodi. Věnujte mu čas. Pokud je příliš malé aby dokázalo počkat, přerušte to, co zrovna děláte, a buďte s ním rádi. Pokud je větší a už chápe, co znamená počkat, řekněte mu, kdy se mu budete věnovat, to také dodržte a buďte mu soustředěným společníkem. Zapojte se to jeho světa. Když vás požádá o pomoc, reagujte tak rychle, jak jen můžete, a s pozitivním zaujetím. Jinak nabyde dojmu, že vás otravuje. Vzdejte se svých představ o tom, jaké by dítě mělo být, a přijímejte je takové, jaké doopravdy je. Vyhněte se srovnávání s ostatními – pocit soutěže vyvolává obavu z prohry. Ponechejte mu míru zodpovědnosti na základě jeho zralosti. Tím, že za něj vždy vše uděláte, přispíváte ke ztrátě sebejistoty, že věci zvládne. A nakonec to nejdůležitější: chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, jednejte s ním tak, jak byste jednali se svým dobrým přítelem. Nikdo nemá menší cenu nebo právo na respekt jen proto, že přišel na svět později. Dítě vždy dělá to nejlepší, co dokáže, stejně jako vy!

To je v kostce obsah knihy. Jen jemný nástin. Pokud vás názor autorky oslovil, rozhodně doporučuji přečíst. Pro mě osobně je to jedna z vůbec nejsilnějších knih o rodičovství a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla včas. Od začátku jsem totiž žila v přesvědčení, že žádné dítě, ani úplně malé, nepláče jen tak zbůhdarma, ale prostě proto, že nějaká jeho základní potřeba nebyla uspokojena. Je to přece jejich způsob vyjádření, když to ještě jinak neumí. A divili byste se, kolikrát jsem slyšela na adresu mrněte: ‚teda ty ale dneska zlobíš!‘ a nebo ‚a ty ho necháš, aby s tebou takhle manipulovalo?‘ směrem ke mně. Přitom většinou byl na vině spánkový deficit nebo bolest zubů. Nedovedu si představit, že by mi zavolala kamarádka, postěžovala si, že jí rostou moudráky, musela si vzít už třetí paralen a já bych jí na to opáčila slovy ‚ty jsi dneska ale příšerně protivná‘. Nebo by se mi někdo svěřil, že je smutný, že mu zemřel dědeček a dostal by odpověď ‚ale prosím tě, vždyť se nic hroznýho neděje‘. Možná máme pocit, že děti pláčou nebo se rozčilují kvůli malicherností, ale pro ně to třeba zrovna může být velká věc. Jsou to křehké bytosti a leckdy svým, třeba i zcela nevědomým, necitelným chováním můžeme způsobit, že se nám uzavřou. A to já rozhodně nechci. Netvrdím, že se vždycky chovám přesně podle instrukcí. Je to strašlivě těžké se vymanit ze zažitých stereotypů. Občas mi to prostě ujede (obzvlášť, když už jsem z toho matkování příšerně unavená!) a zaseknu se v tom starém vzorci, který všichni tak důvěrně známe, ve kterém jsme všichni vyrůstali. Ono je to prostě jednodušší jednu plesknout a nediskutovat, navíc je to i rychlejší. Chápu, že když je dětí v rodině víc, času na analyzování a třeba i té rodičovské energie je méně (co si budem nalhávat, je to záhul i s jednou, natož s více ratolestmi). Sama jsem zvědavá, jak se potom budu s těmito svými zásadami popasovávat, až půjde do tuhého. Ale doufám, že se mi podaří to ustát. Protože sama si moc dobře pamatuju z dětství, jak jsem se, když jsem ji slízla, cítila pokořeně a zahanbeně a uvnitř jsem se zabejčila ještě víc a byla strašně naštvaná (naštěstí to nebývalo moc často). Naopak když pak za mnou třeba mamka po nějaké hádce přišla a řekla, že ji mrzí, co se stalo a vysvětlila klidným hlasem svůj úhel pohledu a byla ke mně upřímná, nakonec jsem její jednání vždy pochopila a akceptovala, i když mi třeba nebylo po chuti (a to i v pubertě!). Proto si myslím, že tohle je ta správná cesta, kterou bych se chtěla sama vydat. A doufám, že pokud mi to někdy ujede, alespoň si to dodatečně uvědomím, abych mohla zareagovat příště jinak. Vychovávat děti je podle mě taková jedna velká lekce psychologie. Ale pro vlastní osobní rozvoj neznám nic lepšího. Třeba se mi jednoho dne podaří být díky naší dceři lepším člověkem 🙂

A jaký máte na to názor vy? Souhlasíte s tvrzeními z této knihy, nebo naopak preferujete klasickou formu výchovy? Zkoušeli jste aplikovat některé ze zásad? S jakými výsledky? Ráda si přečtu vaše postřehy a nebráním se diskusi ani s těmi, kdo mají třeba opačný názor 🙂 Za případné příspěvky předem děkuji!

Všem vám přeju pěkné sobotní odpoledne a co nejvíce radosti s vašimi miláčky! 🙂

Všechny nádherné rodičovské ilustrace použité v tomto článku jsou dílem ilustátorky Manon de Jong žijící a tvořící v Nizozemí. Pokud byste si chtěli některou z nich koupit, mrkněte SEM a nebo ji můžete, stejně jako já, sledovat na instagramu ZDE