O škole….

Byla jednou jedna…. dobře, o chaloupce jsme psala už minule… takže dnes se od rádobypohádky posuneme k realitě. Dnes bych vám ráda nastínila jedno z dalších dost osobních témat, nicméně mám dojem, že je velmi aktuální. Jedná se o školu. Ale abych začala… a pokusím se být zcela objektivní. Bertíkovi bude v listopadu 10. Bertík se narodil určité mámě (mně) a určitému tátovi. Oba ho velmi milovali, tak jak nejlépe uměli. Bertík byl od malička dost živé, zvídavé a nespavé dítě. Z mého hlediska, tak nějak zdravě… moc nefandím všudypřítomným diagnózám dnešní doby. Nicméně, stejně jako přibývá alergii a různých dalších civilizačních chorob,stejně tak přibývají i specifičtější děti. Bertík byl vždy dost citlivý, dost vnímavý a dost často utíkal do svého světa. Neposeděl a stále načerpával informace. Byl odjakživa velmi vnímavý a velmi bystrý a na svůj věk vždy, co se komunikace týká. dost vyspělý. I z tohoto důvodu jsme chvilku zvažovali, že by (na doporučení školní psycholožky) mohl jít do školy o rok dříve… nakonec nastoupil až v řádném termínu a po metodě pokus/omyl padla volba na malotřídku, která nám vyhovovala.

Nicméně… po tom, co se stalo a po tom, co jsme zkusili fungovat za stávajícího režimu jsme se odstěhovali pryč…. zkusit začít znovu a blíž k babičce a dědečkovi. Stěhovali jsme se během vánočních svátků a do konce školního roku jsem Bertíka ještě vozila do stávající školy… aby těch změn nebylo tolik. Jezdila jsem 50min tam pak 50min zpět… pracovala – a odpoledne totéž…..společné cesty jsme si ale vždycky moc užívali – a vůbec my dva spolu rádi jezdíme autem, hodně spolu mluvíme, zpíváme, mlčíme…. nicméně dlouhodobě se to nedalo… z mnoha důvodů. A tak nastal čas najít novou školu…. a nejlépe opět malotřídku. Našla jsem nedaleko. Paní ředitelce jsem nastínila naši situaci – s tím, že ani já ani Bertík se nechceme ohánět tím, co se nám stalo…. nicméně Bertík je zkrátka trochu jiný, škola ho defacto nebaví, neposedí a pořád mluví…. chce absolutní spravedlivost pro všechny a bojuje za ni jak se dá…. a mluví a mluví a mluví….. Paní ředitelka se zdála skvělá, báječná a nad věcí…. záhy se ukázalo, že je nad věcí až moc. Už během září jsem pochopila, že tohle sama nezvládnu, z Bertíka se stalo bledé dítě, začalo mu být stále více zle, bolesti břicha vygradovaly až ke zvracení….. a tak jsem našla báječnou paní psycholožku, která začala s Bertíkem jednou měsíčně mluvit a pracovat… Mluvili spolu o taťkovi a především o škole, o kolektivu o všem…. A já pokaždé odjížděla plná nadějí do školy, situaci řešit a mluvit o ní… vždycky jsem byla schopná spíše veškerou “chybu” hledat u nás než u druhých… a se stejným přístupem jsem chodila i za paní učitelkou i ředitelkou… a vždy mi bylo naznačeno a posléze i řečeno, že svého syna moc chráním, že bych se měla nějak řešit spíše já, že ADHD má dnes každé dítě a že oni netuší, co po nich vlastně chci…. a já stále opakovala jen to, že jediné, oč je prosím je pomoc a individuální přístup.

Bertík byl často nemocný, reagoval nepřiměřeně na cokoliv… V té době jsem více než kdykoliv předtím zvažovala domácí vzdělávání. Situace vyvrcholila v pololetí, kdy se paní ředitelka zcela nevhodně obořila na mě, nejen před Bertíkem ale i před dalšími dětmi…. V tu chvíli jsem sebrala odvahu a řekla jí, že jediné, co jsem chtěla, bylo trochu vstřícnosti a že místo toho máme jen neustálé házení klacků pod nohy. Ještě ten den jsme kontaktovali malotřídku ve vedlejší vesnici. Ještě ten den jsem se potkala s tamější paní ředitelkou. Druhý den jsme jeli k paní psycholožce, která řekla, že jsem situaci řešila v nejvyšší čas, že není nač čekat… Hned následující den Bertík nastoupil do nové školy. Opět. Nicméně. Už za týden jsem poprvé za celý jeho život slyšela od něj větu, že se těší do školy. POPRVÉ!!! A víte co? Ono se to nezměnilo. Bertík se umí nepohodnout s dětmi, ale ví, že se to stává. Bertík se těší do školy a netěší na prázdniny. Bertík je najednou šťastný kluk. Chtěla bych říct…. Za naše děti se vyplatí bojovat – pokud naše srdce cítí, že je to spravedlivé. Ne je chránit před veškerou bolestí světa, ne je izolovat a ne je chránit před trestem, který by byl spravedlivý, ale bojovat za to krásné, křehké, dětské já. A chtěla bych říct, že stojí za to hledat. Že je fuk, kolik škol vaše dítě předtím vystřídalo, že je fuk, co si o tom myslí, ti nezasvěcení. A chtěla bych říct obrovské DĚKUJI!!!!! Děkuji ZŠ Kněžice, paní ředitelce Mgr. Marcele Jiráňové a paní učitelce Agneše Medřické, protože mám doma jiné dítě. Protože mám doma šťastné dítě. A upřímně…. nic na světě není víc. (nejen proto, že už se nebojím ho občas taky za něco sprdnout!)

A pokud platí, že Šťastná matka= šťastné dítě…. pak naopak to platí nadruhou!!!! Krásné prázdniny!!!!!!!! Vaše ZuzKa The post O škole…. appeared first on Iconioo.cz.