Odjakživa mám slušný pozorovací talent a tak někdy vidím a cítím věci, které mi moc neprospívají. Tedy jejich sledování a vnímání určitě obohacuje mou duši i intelekt, ale trochu ničí srdce a rozum.
Proč začínám dnešní příspěvek zrovna takto je tím, že už velmi dlouho ve svém životě zažívám situace, ať už bezprostředně nebo ve svém blízkém i vzdálenějším okolí, které mě neskonale rozesmutňují.
Vidím totiž lidi, kteří si neváží rodiny. Rodiny vlastní, nejbližší nebo rodin blízkých. Zcela opomíjejí jejich nedozírný význam a smysl, hazardují s láskou nejbližších, s důvěrou,
s blízkostí. Nevidí ten obrovský dar, co milující rodina zcela automaticky poskytuje všem absolutně samozřejmým
a nevypočítavým způsobem. Sama jsem na tu nejlbližší rodinu neměla moc štěstí. Vidím,
co všechno mi to v životě vzalo, s čím se potýkám dodnes, s čím bojuji a co musím překonávat, když za mnou nestáli a nestojí milující rodiče,
co by mi poskytovali životní jistotu lásky a bezpečí. Dlouho jsem se na ně zlobila, v hlavě si přehrávala scénky, jak jim to jednou všechno řeknu a budu se domáhat jejich uvědomění.
Blbost, kdo vás zklame jednou, zklame vás vždy znova
a znova.
Místo toho jsem svoji zkušenost přetavila na odhodlání vytvořit tu nejkrásnější rodinu. Rodinu, kde láska a soudržnost dosáhne nevídaných hodnot a bude pro všechny její členy neochvějnou jistotou. Přístavem v bouři, pevným bodem za všech okolností bez výjimky. Makám na tom pořád a dost často je to nesmírně těžká věc, to vám nebudu lhát.
Ale snad i díky té vytrvalé snaze pořád vidím tu neposatelnou důležitost takového cíle.
Vím z hloubi své duše, že to má smysl. Že to za to stojí.
Co bych za to dala, kdyby to někdo dělal pro mě.
A tak mě vždy znovu a znovu nesmírně bolí, když vidím ty sobecké a omezené lidi, co si těchto hodnot neváží. Děje se to všude kolem, každý den, každou vteřinu. Ničí a znesvěcují ten dar, dar rodiny, dar lásky a podpory, porozumění, pochopení a pomoci. Zapomínají, že mají zodpovědnost. nejen za sebe, ale za všechny, které k sobě připoutali. Začíná to už vztahem dvou lidí a pokračuje hlavně v momentě, kdy se ti dva rozhodnou, že budou mít děti. Zapomenou se rozhodnout,
že budou chtít být těmi nejlepšími rodiči, nejblžšími
a spolehlivými přáteli. Zapomenou nebo si jednoduše ten potenciál neuvědomí. A zničí všechno. Svou neochotou, svou lhostejností, sobectvím a prázdnotou. Zahodí šanci vytvořit něco krásného, co má přesah až za hranice času, až tady už oni sami dávno nebudou.
Jaká škoda...
Proto prosím, nezapomínejte, že žijete v manželstvích
a tvoříte rodiny. Žijte a milujte tak, abyste byli světlem
a jistotou pro druhé, pro své manželky, manžely, rodiče
a hlavně pro své děti. Aby si jednou mohly říct, že jste jim byli dobrým příkladem,
že jste je činili šťastnými.
To bych si tak moc přála. Tak moc...
Objímám na dálku každého, kdo si tohle pořeboval přečíst.
