pokračuji v betonování. Dům mě naučil velké trpělivost, vím, že je lepší si na některé věci počkat, některé nápady nechat chvilku dozrát. Trpělivost při betonování mi chybí. Tak moc se těším, že zkouším, ťukám a chci výrobek vyklepnout. Ten mi dá jasně najevo, že netrpělivým štěstí nepřeje a ve dlaních mi zůstanou jen betonové střípky. Není to pletení. Tady o reparát žádat nemůžete. Střípky letí do koše, ruce znovu míchají směs a trpělivost dostává znovu na frak. Doma mi říkají, že mi odlité betony budou zamykat, abych na ně nemohla. Já potají občas dávám formy na topení, aby byl proces rychlejší. Nemůžu si pomoct.
Nezdar vám přinese možnost volby. První se dostaví chuť se na to vykašlat. Když to překonáte, stane se to obrovskou výzvou a pokračování je malé překonání sebe sama. Ať už jde o ruční tvoření, učení, pokroky sama na sobě. Ty všechny nezdary vám připraví cestu za lepším já, jen musíte vydržet a nevzdat to. A tím budete lepší. Vážně jo.
Včera ráno jsem se radovala jak sníh taje. Odpoledne ho napadlo tolik, že můžeme postavit celou rodinu sněhulákových a ještě nám zbyde na iglú. Víte, já už se na jaro fakt těším, tak moc, až to fyzicky bolí. Potřebuju jaro, teplo, slunce. Možná stárnu, nebo byla divná zima, ale nyní už to přešlo do abstinenčních příznaků. Takže když napadne sníh, hned běžím ven a metu to mokré svinstvo pryč z terasy, pro pocit. Včera jsem vyšla v bundě a těch super moderních fejkových crocsech, navíc Jendových, takže malé lodě, abych aspoň z terasy měla pocit, že jako jaro. Zametám a zametám, pohledem míjím bambus, který stojí u plotu na konci pozemku. Prohýbá se pod nánosem mokrého sněhu. Vždyť to jen přeběhnu, budu našlapovat jako kočka. Po prvním šlápnutí mám mokré ponožky, po třetím hodím takový provaz, že by mi tělocvikář Tůma dal hned vyznamenání. Doplazím se s koštětem k bambusu a ulevím mu. Sobě taky, páč ty sprostá slova směrem ke sněhu nikdo neslyšel.
Prý sníh do večera roztaje. Jestli ne, postavím sněhuláka a pak ho fénem zabiju!
Sněhu zdar a už ale nazdar.
