A jsem zase o krůček dál ze své komfortní zóny… jsem si dneska ráno pomyslela, když mi i druhý majitel chalup, které jsem pro naše letošní rodinné prázdninové výletování objednala, potvrdil rezervaci 🙂
No a co je na tom nekomfortního, zeptáte se… Asi to nejlépe vystihnou slova Neila Amstronga po přistání lidské posádky na Měsíci – „malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo“, resp. pokud bych je parafrázovala na naše rodinné poměry, tak „malý krok pro mnoho ostatních kolem nás, velký skok pro naši rodinu“ 🙂
Neboť cestování s našimi dětmi na vzdálenost delší než 30 km až donedávna nebyla jednoduchá záležitost a byla to velká zkouška nervů všech zúčastněných…
Co u Viktorky naštěstí trvalo jen do jednoho roku, se u našeho Jirky táhlo až do poloviny letošních prázdnin. Kdo si zažil cestování jakýmkoliv dopravních prostředkem s ratolestí vytrvale kříčící, úpící, plačící, ječící po dobu alespoň pět minut, ví, o čem mluvím. Nic spolehlivě nezabíralo, snad jen únavou způsobené náhlé upadnutí do spánku, po němž se plynule navázalo tam, kde se skončilo.
Ačkoliv rádi objevujeme nová místa, cestování se tak pro nás s mužem stalo na několik let doslova utrpením a chuť na výletování či dovolenou strávenou mimo domov jsme si tak mnohokrát nechali raději zajít a omezili se hlavně na kratší výlety do okolí. Když se doma začalo mluvit o tom, že někam dál vyrazíme, vždy to provázela směsice smíšených dojmů a domněnek o tom, jak to bude probíhat…
Když jsem se na toto téma loni v létě bavila se svou sestřenicí a jejím mužem, překvapilo mě, jak jednoduché, ale funkční řešení mi doporučili. Rádi cestují po našich krajích a jsou se svými holkami zvyklí udělat větší přestávku nejpozději po každé hodině cestování. Cesta se tak sice velmi výrazně natáhne, ale navštíví při tom i další místa, která by jinak minuli, děti si odpočinou od cestování v autě, odreagují se a pak všichni bez problémů cestují dál. Vyzkoušeli jsme při návratu domů z loňské dovolené v Jizerských horách a vážně to fungovalo 🙂 Byl to skvělý pocit, když jako mávnutím kouzelného proutku byli malí i velcí cestovatelé „v pohodě“! 🙂
Tato povzbuzující zkušenost ve mně zasela semínko naděje, že bychom si snad opět mohli více užívat objevování koutů naší vlasti i jiných krajů evropských. Během jednoho lednového odpoledne jsem tak sepsala několik tipů na letní dovolenou u nás i v zahraničí, probrala s mužem a vybraným „kandidátům“ tak ještě ten den napsala 🙂
Nakonec zvítězily naše Orlické hory (to je taková má srdcovka, do podhůří Orlických hor jsem jako dítě jezdila navštěvovat babičku a mamčinu sestru s rodinou, ale nikdy jsme se nevydali prozkoumat více hory, které mě lákaly) a Jeseníky (protože jsme měli vždycky blíž Beskydy, do Jeseníků jsme jezdívali velmi málo, je čas to napravit :-)) Vybraná místa nejlépe splňovaly naše představy o naší „ideální“ rodinné dovolené, které se kupodivu u mne i mého muže vzácně shodují 🙂 Chalupa v Dětřichově pro mne byla láska na první pohled.
Zdroj obrázků pro koláž Chalupa v Dětřichově v Jeseníkách, kde strávíme část letošního léta, shodli jsme se jednohlasně a moc se těšíme 🙂
Tahle docela malá věc mi připomněla něco obecnějšího, co v posledních letech kolem sebe hodně vnímám. Připomněla mi, jak někdy lidé zbytečně tlačí na pilu a honí se za výkonem – v práci, ve škole, ve sportu, …. chceme být nejrychlejší, nejchytřejší, nejoblíbenější…. a při té cestě za vysněným cílem/stavem si úplně zapomínáme užívat tu cestu, která k němu vede a bývá kolikrát důležitější než ten cíl samotný.
Snažím se tak nejen ve svém pracovně-podnikatelském, ale i osobním životě více dodržovat moto „netlač řeku, teče sama“. Začala jsem s tím u svého podnikání a s odstupem dvou let mohu potvrdit, že to skutečně platí. Že je někdy třeba více poslouchat svou intuici a nechat se více „unášet svým proudem“ a méně věci řídit. Že se dobré věci stávají, i když je dramaticky neinicializujeme. Pocit, že nemusím mít všechno stoprocentně pod kontrolou, je velmi osvobozující. Snad se mi to podaří stále více uplatňovat i v dalších oblastech .-)
Mějte krásné dny, já teď zase hodně „zahradničím“, i když jen na „papíře“ :-))
A.
