Sice jsem po 7 měsících zpátky ve své rodné hroudě, ani tak si ale neodpustím můj oblíbený irský pozdrav. Znáte to. Síla zvyku.
Takže…
Dia Dhuit! 😀
Včera jsem celý den cestovala. A i když to byl klasický a běžný přesun z místa A do místa B, který se naštěstí obešel bez jakýchkoliv komplikací, byl to den nabitý emocemi. A to opravdu silnými…
Letenku jsem si koupila v půlce října, měla jsem odletět na začátku listopadu. Následně jsem ji ovšem přebookovala, protože mě čekaly dva týdny placené dovolené a já stejně i tak toužila nakouknout na pár dní do sousedního Skotska. A tak se opět prodlužovalo. Už po několikáté…
Následovalo moje měsíční hýřící období, kdy jsem si užívala na maximum všechno. Temple baru, cestování po Irsku, památek, kamarádů, procházek v parcích, výletů k moři, vysedávání v kavárnách, a nesmím zapomenout na nádherný Edinburgh… Celý měsíc jsem před sebou už ale viděla to alarmující datum. Dvacátého listopadu. Den D. Návrat domů po dlouhých sedmi měsících, které pro mě znamenaly víc, než dokážu slovy popsat…
Nemůžu říct, že bych se domů netěšila. Těšila jsem se. Rodina, kamarádi a taky samotné Česko, které upřímě miluju a jsem si vědoma toho, že zde máme překrásně. Pro mě ale odlet z Irska znamenal konec jedné etapy, která ze mě udělala o trochu (možná i o dost) jinou Terezu. Všechny zážitky, zkušenosti, a to jak ty dobré, tak i ty špatné, všechna ta místa, co jsem viděla a lidi, které jsem poznala. Průsery, které se mi staly i „wow“ momenty, kdy jsem měla kliku jako blázen. Nový pohled na svět, nové životní cíle a priority. To všechno mi Irsko dalo. A mně se s ním nechtělo loučit. Cítím se tam doma a svá. Šťastná. Nabitá energií. A to i ve chvílích, kdy jsem byla unavená natolik, že se ani pohnout nedokázala. Životní milník MONSTRÓZNÍHO významu.
A jak teda probíhala cesta?
Upřímně, největší cestu jsem včera urazila v mé hlavě. Bylo to totiž strašně těžký.
Urazila jsem 1600 kilometrů na mapě, ale ocitla se v jiným Vesmíru.
Můj kufr vážil 30 kilo. To jsou všechny ty knížky, co jsem si v Irsku koupila… V RyanAir museli mít ze mě fakticky radost, protože si přišli k docela slušným penězům 😀 Na můj kufr nalepili velký nápisy „HEAVY“ a já byla šťastná, že jsem se s tímto monstrem po otřesné cestě z DOMOVA na LETIŠTĚ mohla rozloučit, alespoň na pár hodin. (Když jsem ten kufr ráno sunula ze schodů do přízemí, málem jsem si zlomila nohu. Načež mi kamarádka napsala zprávu, že je škoda, že jsem si ji fakt nezlomila, alespoň bych zde mohla zůstat o trochu dýl…)
Na letišti to na mě trochu padlo. Divnej pocit. Úzkost, nervozita, smutek. Těšení bylo upřímně zanedbatelný. Byla jsem na sebe taky naštvaná, že i po sedmi měsících mi občas dělalo problém rozumět taxikáři, který na mě chrlil ten nejtypičtější dublinský akcent, jaký si dovedete představit. Když jsem ho poprosila, zda by nemohl mluvit o trošku pomaleji, začal se smát se slovy „A to jsem ještě nezačal mluvit v galštině!“ Lehce jsem se tomuto ohranému vtípku zasmála, což on bral jako „go ahead“ výzvu a po zbytek cesty na mě pro změnu chrlil bůhvíco v Irštině… Jen na konci mi zase zpět v angličtině popřál, ať tu ledničku, mikrovlnku a další spotřebiče, co beztak tahám v tom kufru, v pořádku dovezu domů!
Nástup do letadla si nepamatuju. Mám jednoduše okno. Bylo to možná tím, že po „včerejší“ farewell party s kamarádkou Karinou jsem měla solidní kocovinu, ale taky to možná bylo tím, že jsem prostě a zkrátka byla MIMO. Takové to, když nemůžete uvěřit, že se něco vážně děje. A hlavně, když se děje něco, co nechcete, aby se dělo, ale dít se to musí. Jedete na autopilota, protože kdybyste na toho svého autopilota nejeli, sebrali byste se a utekli někam daleko do Wicklow Mountains mezi krávy a ovce s tím, že domů prostě NE a NE a NEJEDETE. Díky Bohu za toho HRDINU a ZACHRÁNCE, který někde uvnitř našich hlav vypne všechny emoce a pocity a jen mačká čudlíky a hýbe páčkama, pomocí kterých je naše tělo schopné hýbat svalstvem a potažmo i kostrou, aniž by si toho bylo vědomo. Takový, řekněme, bdělý kóma, nebo denní verze náměsíčnosti.
Sedím v letadle. U okna. Vedle mě sedí irský páreček, který (dle toho, co jsem slyšela a následně i viděla), jede do Prahy pít alkohol v neomezeném množství, (jinými slovy, CHLASTAT), protože ve srovnání s Irskem, se u nás dá opít doslova zadarmo. A všichni to v Irsku o Česku vědí. Udělala jsem tu chybu, že jsem si do uší pustila Enyu. Chtěla jsem si udělat pohodlí, uvolnit se a užít si cestu letadlem. Snít.
Neměla jsem to dělat. Způsobila jsem totiž sama sobě, že jsem se ani za prd neuvolnila, ale absolutně vyměkla a začala se utápet v melancholii. V momentě, kdy se letadlo odlepilo od země, začala jsem brečet. Bylo mi zkrátka strašně a v břiše jsem měla pocit a la – před zkouškou z anatomie x 100.
A do toho mi v uších znělo…
Strange how my heart beats
To find myself upon your shore.
Strange how I still feel
My loss of comfort gone before.
So time is stolen
I cannot hold you long enough.
And so this is where I should be now
Když jsem se naštvala a pustila si něco veselejšího, a tedy Gaelic storm – The Ferryman nebo Gaelic Storm – Drink The Night Away, ndokonce i Proclaimers – I’m gonna be, nebo Sweet Caroline, ale….nezabíralo to… Prostě jsem, vážení, brečela.
Vysoko v oblacích mi ale začalo být líp. Těšila jsem se domů a sama sobě slíbila, že se do Irska brzo vrátím a udělám pro to všechno, co bude potřeba. Cambridge zkoušky, státnice, angličtina, angličtina, zubařina, zubařina, ZUBAŘINA V ANGLIČTINĚ… Čeká mě spousta práce a těch 7 měsíců je na všechno tak akorát. Budu mít co dělat a uteče to jako voda. Vlastně je toho času tak akorát a abych se mohla na tohle všechno připravit, MUSÍM zkrátka jet domů, protože v Irsku bych to s prací a vším tím rozptýlením kolem nezvládla.
Jsem nad Prahou. Vidím pole pocukrovaný prvním letošním sněhem. Nevěřím svým očím a fotím to, abych to mohla poslat všem do Irska… Tam totiž pár centimetrů sněhu znamená sněhovou kalamitu, o které se pak ještě v létě mluví jako o „The Beast from the East“ a nejeden Ir vzpomíná na drastický nedostatek chleba a brambor v supermarketech, které pak stejně zavřeli, protože se do nich nikdo nemohl stejně dostat, jelikož přestala jezdit hromadná doprava. Tady v Česku je sníh naopak žádaný už od Sv. Martina a až do Vánoc platí „čím víc, tím líp“. To je pro Iry „unbelieveable“. (Po Vánocích už to není sníh, ale břečka, takže zde bílá pohádka končí a je to úplně jiná story)
Jsem v Praze. Všudem kolem mě zní Čeština a je to hrozně zvláštní. Stydím se na taxikáře promluvit Česky. „Dobrý den, máte volno?“ mi zkrátka nešlo přes pusu a měla jsem sto chutí říct spíš „Haya, r’you free?“ Moje čeština byla bloknutá.
V taxiku. Pan taxikář měl pražácký akcent jako blázen a za těch 40 minut mě stihl naprosto dokonale uvést do našeho nejaktuálnějšího politického dění. Dozvěděla jsem se taky, kde je to v Praze „rozkopaný jako prase“, že „Blanka byl největší průser“, jak se „provrtali do pražskýho metra a lejzli tím vrtákem i vagón“, jak „támhletem debil čumí po vejrech a přitom má zelenou“, jak se budou všichni, co chodí na červenou divit, až jim někdo „přefikne hnáty“.
A třešnička na dortu bylo prohlášení“ „No to je kalamajda dneska tady, to vám teda povim.“
Ale Praha je krásná, to musím uznat. Ve srovnání s Dublinem má takovou jakousi MAJESTÁTNOST a ELEGANCI. Dublin je rebel, Dublin má styl, Dublin je živel, Dublin nosí koženou bundu, hulí jednu za druhou a umí válet na kytaru, bodhrán i dudy, ale Praha je elegansní kráska v drahým kožichu, kolem krku má náhrdelník z českýho granátu a vltavínů a popíjí víno z českýho křišťálu.
Ve vlaku jsem tím třicetikilovým monstrem málem zabila všechny kolem, včetně mě samotné. Taky jsem průvodčímu nechtěně řekla „Oh, I’m sorry“, když jsem si ho náhodou všimla, jak vedle mě stojí a čeká až mu ukážu jízdenku, zatímco já nevědomky poslouchala hudbu se sluchátkama v uších…
Doma. Tam na mě čekalo mačkající objetí mamky a uvařený Kung-pao a taky mačkající objetí mýho táty, kterej celou situaci nazval „Návrat ztracené dcery“ a že prý se na mě nemůže vynadívat, po těch 7 měsících, co mě jen jednou za dva měsíce slyšel v telefonu. A brácha, ten mi řekl, že jsem ho inspirovala a chce po maturitě taky vyjet na delší dobu do Irska. A to mě těší.
Jsem doma a mám spoustu práce, ale i spoustu fajn věcí před sebou.
A pak, v červenu….vy víte, co!
P.S. Články o Irsku pokračují. Mám materiálu, že „nevim, co s tim“.
Mějte se krásně!
Written by:
Tereza
