Září.
Je tu.
I když jsem se podvědomě tomu strašně bránila a snažila se léto a poslední srpnové dny co nejvíce natáhnout a čas co nejvíce zabrzdit, tak možná právě paradoxně tomu, mi přijde, že to září přišlo tak hrozně rychle. Venku prší, já sedím v podkroví a po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy. Pláču tajně. Pláču dojetím. I když mám paty od toho brzdění celé ošoupané, čas jsem nezastavila a už pozítří budeme vstávat a já poprvé povedu Křemílka do školky. Musím se vyplakat teď, abych pak byla statečná, aspoň po dobu nezbytně nutnou, než za Křemuldou zaklapnou dveře od třídy a já už teď vím, že domů se budu vracet opět v slzách. Přiznám se, že nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak těžké.
Tři a půl roku uteklo jako voda… 
On se těší a já jsem ráda. Vím, že se tam bude mít fajn, že kolektiv dětí potřebuje a taky, že i mě těch pár hodin času navrch jenom s jedním dítkem se bude hodit. 
Pořád mám ale pocit, že ho tam odkládám, nedovedu si představ, že už nebudeme celé dny trávit společně … je to normální?… jsem přecitlivělá?
…