Každý rok po zimě, když už netrpělivě vyhlížíte sluneční paprsky a trochu toho tepla, procházím fotky zahrady a divám se, jak se nám před očima mění. V minulosti jsem tu měla i příspěvek o tom, co všechno jsem sázela. To byl panečku seznam. Letos bych to spočítala na prstech jedné ruky. Dvě kanadské borůvky, jedno kiwi, jedna bezsemenná fialová vinná réva a mrazuvzdorný Eukalyptus.
Letos už jen zastřihávám a krotím. A taky pleju. Pořád. Zahrada se bez dovolení sama mění, semenní, zarůstá. Přesně tak, jak jsem to chtěla. Verbena překvapila, je obří, ale díky své propustné koruně nemáte pocit, že by vytvářela bariéru. Krásenky jsou všude. Ale kdo by kytku s tak krásným jménem nechtěl mít všude? Nechávám ji zahradu zcela k dispozici. Miluju svůj ranní rituál, kdy si sednu na lavičku, kterou jsem letos od milého dostala k narozeninám. A jen se kochám. Já a naše zahrada. A v ní stále živo. Těch včel, motýlů, čmeláků, pestřenek, vos, much, ptáků. Vše tu má své místo. Jestli si někdy přečtete, že je někde málo hmyzu tak vězte, že je asi u nás.
