Naše Vánoce

Rodinné. Cestovatelské. Zkrátka jako obvykle. Letos navíc i trochu americké. Madla se na Štědrý den moc těšila. Na večeři, Ježíška. Poctivě každý den s nadšením otevírala pytlíčky adventního kalendáře a odpočítávala, za jak dlouho přijde den D. Když však nastal, dopadlo to všechno trochu jinak. Na naši dceru, která už posledního půl roku přes den prakticky nespí a jede nonstop od půl osmé ranní do téměř desáté večer, to nějak dolehlo a nashromážděný spánkový deficit se začal projevovat už před večeří a naplno vyvrcholil po ní. A tak místo plánované procházky a obhlídky rozsvícených stromečků vytuhla jak poleno. A my čekali. Před námi rozsvícená obrazovka a za námi nadílka přes půl podlahy v obýváku. Když začali lít olovo a dávat bolševikovi rok, maximálně dva, došlo nám, že z toho už dneska asi nic nebude. Nakonec jsme tedy rozbalovali za rozbřesku. Možná to něco do sebe má, ale já jsem stejně spokojenější s naší českou verzí. Udržet totiž dceru ráno v posteli do doby, než se vzbudí a do provozuschopného stavu nahodí všichni účastníci, bylo fyzicky náročné. Manžel i děda to pak museli jít ještě dospat! 😀

A co dárky? Tak předně: domeček jsem stihla dokončit! Ačkoli z některých věcí jsem musela trochu slevit a něco finalizovala dvacátého třetího večer, klaplo to! Na co už však síly nezbyly, bylo balení toho monstra. Nakonec jsme s babičkou uznaly, že bude stačit, když přes něj jen tak ledabyle přehodíme plachtu. Aby jako proběhlo alespoň nějaké „odhalení“. Efekt tohoto rozhodnutí byl docela vtipný. Dcera naběhla do obýváku, spatřila rozzářený strom, vysokou věc v bílém rouchu obešla, jako kdyby to byl inventář v naší domácnosti přítomný od počátku věků, a vrhla se k balíčkům. Museli jsme ji opatrně navést. Nesměle nakoukla pod plachtu, moc to nepochopila, a tak jí pomohl manžel. „Co to je?“ ptali jsme se naoko. „Domeček“, pravila dcera. A dál nějak nevěděla, co s tím. Možná ji zmátla přídavná místnost, která byla uvnitř strčená jako podivná bedna, možná fakt, že v domečku nebylo zhola nic, jen několik otapetovaných stěn. Přinesla si bárbínku, strčila ji dovnitř a pak tápala. A tak jsme jí poradili, že by to chtělo dům zařídit. Spoustu nábytku už totiž máme. Další našla ve veliké krabici. Bylo tam všechno, co jsem stihla vyrobit. Já, můj táta a moje mamka. My holky jsme šily, lepily, modelovaly a háčkovaly, tatínek mi pro Madlenku vyřezal z překližky pár podstatných kousků nábytku, které nám chyběly. Jako třeba manželskou dvojpostel, jelikož Barbie, chuděrka, už měsíce pospává na mnou vyrobeném gaučíku a trčí jí z něj nohy. Měla z ní radost. Panenku tam hned uložila a pohádala se kvůli toho i se svým tátou, který ji tam chtěl dát – představte si – v botách!!! Pak ale posmutněla. Patří tam ještě pán. Tedy, jak ona říká, tatínek. Toho nemáme. Co v dalších balíčcích? No, bohužel tam nebyl. Dostala ho až o několik dní později u prarodičů. Myslím, že v den D nakonec trošku chyběl. Ale jinak byla, myslím, s dárečky spokojená, protože hned po ukončení rozbalovacího aktu jsme všechno vybavení nanosily do baráku, zabydlely a už to frčelo! A teď si s ním hrajeme pěkně spolu a užíváme si to!

Monstrum před velkým odhalením

Další štace byla návštěva manželovy rodiny, kde jsme se sešli na Štěpána v tradičním počtu 18 osob, což je na jednu místnost docela výrazná hustota. Naše Madla, když ty davy po příjezdu spatřila, prohlásila, že dárky rozbalovat nechce, chce jít pryč. Extrovert to asi nebude 😀 Naštěstí to během hodiny nějak rozchodila… V České Kanadě jsme strávili necelé tři fajn dny a stihli i jednu zajímavou návštěvu, o které se Vám ještě brzy zmíním. Koncem roku jsme se přesunuli na sever, k mým rodičům, a taky jsme navštívili naši babi, nejstaršího člena rodiny. Silvestrovské odpoledne a večer pak patřily setkání s kamarády a jejich potomstvem, dohromady to čítalo dvanáct dospělých a šest dětí, což se jeví jako silná převaha na naši stranu, ovšem opak byl pravdou. Děti byly prostě všude! Ale myslím, že se to vyvedlo a konec roku jsme oslavili na úrovni!

… no a už je tomu konec. Vracíme se do normálu. Je mi z toho smutno jako každý rok, když ten lesk a třpyt Vánoc musí vyhasnout. Ale nevadí. Máme pár fotek, spoustu zážitků a byt plný krásných dárků, které nám budou radost dělat ještě dlouho. O tom, co pěkného nám Ježíšek přinesl a čím jsme naopak obdarovávali my, Vám povím v dalších článcích. Dostali jsme toho spoustu! Užitečného i hodnotného. Ale abych byla upřímná, asi nejlepší dárek, který jsem letos pod stromkem našla – a všechny mámy jistě pochopí – byly dvě hodiny v kině! :-D…

Tak… šťastný nový rok Vám všem, milí čtenáři, a ať se letošek vyvede přesně podle Vašich představ!

PS: a kdo se těšíte na domeček, tak nebojte, nezapomněla jsem 😉 Mám o něm nachystáno hned několik článků, jen jsem je zatím nezvládla zkompletovat a publikovat. Ale snad už brzy!… Tak teď ještě malá vzpomínka na Vánoce – výzdoba se moc nelišila od té loňské (krom baněk – letos už frčíme ve skleněných ;-)), takže jen pár snímků, jak to doma vypadalo – a ještě stále vypadá. Já nostalgik 🙂

Za letošního jedlového krasavce vděčíme babičce a dědečkovi – děkujeme!

Sváteční stůl. Bohužel focen až po Štědrém dnu, nějak jsem to nezvládla…

Vánoce v každém rohu…

Nostalgická vzpomínka na Betlém mého dětství 😉