Naše české doma

Zdánlivě snadná otázka. Vždyť přece všichni víme, proč se nám u nás doma líbí. Ale jak vysvětlit Francouzovi, který je zvyklý na oceán i moře, exotické ostrovy, sněhobílé Alpy, květy obsypané Pyreneje, sluncem zalité riviéry, vysoké ledovce i rozpálené pláže, v čem spočívá krása české země?

Mohla bych mu vyprávět o prosluněných vinicích Pálavy, ale copak nemají ve Francii mnohem větší? Nebo o dechberoucích vyhlídkách z výše krkonošských kopců, ale může jejich půvab pochopit obyvatel země nejvyšších Alp? Nebo o rašelinných mokřadech na pláních Krušných hor s vřesovými bochánky a lány suchopýrů, ale čím jsou proti všem těm, které mají ve Francii? Praha? Jistě že je krásná, ale Paříž není krásná o nic méně.

„Víš, u nás nemáme moře ani vysoké hory jako u vás,“ řekla jsem mu. „Všechno u nás je menší, skromnější. Hory říkáme tisícovým kopcům a koupat se chodíme k rybníku. Ale všude najdeš něco hezkého. Může to být hrad, jeskyně, skála, zřícenina, nebo třeba jen potok v lese, rozkvetlá louka, starý strom. Když se u nás rozhlédneš, vidíš po celém obzoru nenápadné vlny nízkých kopečků. Všude máme kopce. A mezi nimi jsou lesy, pole s obilím, vesničky s kostelíkem uprostřed a rybníkem na návsi. A to všechno dohromady vytváří malebný a klidný obraz, na který se rád díváš. To, co dělá naši zemi hezkou, je důmyslné spojení těch nejobyčejnějších věcí.“ 

Nevím, jestli to pochopil. Co jsem ale v tu chvíli pochopila já, je, že jsem ráda, že jsem se narodila právě v zemi, která neoplývá žádnými ohromujícími extrémy. Díky tomu jsem se totiž naučila dívat se na drobné maličkosti a vidět v nich stejně velké skvosty, jaké mnozí vidí v korálových útesech a třítisícových štítech velehor.