Být mámou...pro někoho jasná volba, pro mě dlouhá cesta. Kdybych mohla, mateřství odkládám donekonečna. Zcela upřímně, nejsem moc mateřský typ. Když jsem se poprvé uviděla ty dvě čárky na testu, rozbrečela jsem se. Ne štěstím, ale nejistotou, strachem a tím, že už nic nebude jako dřív. Že ztratím svou nezávislost, svobodu a čas pro sebe. Že už budu jen otrokem mateřských povinností a nebudu mít žádný social život jako doposud. Srovnávala jsem se s tím novým faktem asi celý týden. A pak přišlo přijetí a splývání s novou rolí...

Místo myšlenek na to, co už nebude, jsem si začala představovat, jaké to bude, až tu s námi bude to malé miminko. Jaké bude, jak bude vypadat, komu z nás dvou bude víc podobné a jakou bude mít povahu. Jestli bude kliďas po nás, anebo o sobě bude náležitě dávat vědět. Všechny tyhle pocity se prohlubovaly a ze strachu a obav se stalo těšení. O to víc, když jsme se poprvé dozvěděli, že čekáme syna. Nějak jsem vnitřně cítila, že by bylo hezké mít chlapečka a když nám tohle v ordinaci poprvé potvrdili, rozbrečela jsem se radostí. Náš chlapeček...Představovala jsem si, jak si s ním muž hraje, jak ho učí všechno, co umí a jak s ním bude trávit čas. A tyhle myšlenky mě začaly čím dál víc těšit a hřát na srdci. 

A s tím vším jsem se začala cítit a být mámou. S prvním lechtáním a pohyby v bříšku tohle všechno ještě více zintenzivnilo. Pamatuju si na svůj první vážný strach o našeho synka, když po týdnu prvních pohybů přišel najednou útlum a já se začala bát, že se mu něco stalo. Už jsem chtěla volat doktorce, že mám nějaké podezdření, ale všechno bylo v pořádku a Jonášek o sobě dával vědět čím dál častěji. A já si ty jeho pohyby pokaždé užívala, měla jsem pravidelný večerní program a sledovala vlnobytí na mém břiše. Všechno plynulo tak přirozeně. Neměla jsem žádné komplikace a jak říká můj muž, měla jsem těhotenství za odměnu. Jak jsem se toho všeho tolik bála, nic z toho se nenaplnilo...

A ani u porodu. Mám pocit, že se to stalo už dávno, ale jsou to pouhé tři měsíce. Ten večer se Jonášek po půlnoci v břiše roztancoval natolik, že mi kolem jedné v noci praskla voda. Nebyla jsem si jistá, jestli je to ono, ale ze srandy jsem říkala muži, že už asi rodíme. A pak nastoupily pozvolné kontrakce, které zesilovaly a už neustupovaly, ani ve vaně, ani v leže, ani na čtyřech. Nemusela jsem absolvovat ani předporodní kurz (díky Coroně), ani číst chytré knížky o porodech, abych věděla, co má mé tělo dělat. Jediné, co pomáhalo odvést pozornost od té tupé bolesti pryč, bylo kontrakce pořádně prodýchávat. Prostě intuitivní a přirozené. A tak jsme čekali až do rána, než jsme si s naší porodní asistentkou potvrdily, že je čas již přijet. Díky tomu byl Jonášek na světě hned chvilku po tom, co jsme dorazili na sál. Bylo to ve finále hodně intenzivní a rychlé. Bez zásahů, bez tlumení bolesti...bez všeho toho, čeho jsem se u porodu obávala. Kdybych si mohla něco doporučit zpětně, tak přestat číst porodní příběhy, kde se něco nezdařilo a nebylo podle přání. A co se mi naopak vyplatilo, investovat čas do hledání té správné porodnice s přátelským přístupem. Pro někoho, kdo byl v nemocnici naposled při svém vlastním narození, dost zásadní rozhodnutí. Kdybych měla srovnat, co je náročnější zvládnout, tak porod samotný je už takové hezké finále, ale ty kontrakce, ty jsou opravdu síla. Stejně je to ženské tělo zázračné a můj muž tuhle schopnost, vytvořit nový život a přivést ho na svět, obdivuje. 

Vzpomínám si, jak mi Jonáška přiložili na hruď, jak udiveně koukal do prostoru těmi svými tmavými kukadly a jak byl vlastně celou dobu hrozně v klidu. A já jsem z toho byla vyjevená ještě víc. Najednou byl tady s náma, najednou už z nás byli rodičové a začala nám společně nová etapa života. Pro mě magický moment a neskutečný pocit štěstí, který lze jen těžko popsat slovy. Nezmohla jsem se ani na slzy štěstí, jak to bylo všechno tak intenzivní a hlavně nové. Ty mě dohnaly až za několik hodin potom, kdy opadla ta prvotní euforie a adrenalin z celého zážitku. Jonášek přišel na svět totiž skoro o 3 týdny dříve, a tak to bylo pro nás hodně intenzivní skočení do nových vod. Všechno ale bylo tak nádherný. Náš syn, to že jsme všichni zdraví, že jsme mohli být celou dobu spolu, že jsme se mohli první minuty, hodiny a dny sžívat a být rodinou. Na všechno vzpomínám s láskou a porod byl a je pro mě hezkou vzpomínkou. Kéž by si z něj každá maminka mohla odnést stejné pocity jako já. Dokážu pochopit, jak to může člověka semlít, když se něco během nezadaří a zkomplikuje. 

Z porodnice jsme odjížděli třetí den jako rodina. Malý kulíšek v autosedačce na zadním sedadle vedle mě celou cestu domu prospal. Díky žloutence byl první týdny spavé miminko a mě se naprosto změnila představa o mateřství. I o mém muži, který stal otcem na jedničku. Neskutečně mi pomáhal ve všem v čem mohl, byl tu pro nás. Zvládli jsme první společné dny doma, i první procházky venku, prostě všechno ve třech. Až mě překvapuje, jak to všechno šlo hladce. A jasně, že malého bolelo bříško, měl uplakané dny i noci, ale jakmile si jeho trávení zvyklo, tyhle obtíže po několika týdnech odezněly. Zažila jsem jen jedno období zoufalosti, kdy mě bolela hlava z nevyspání, malý byl k neutěšení a já nervy v kýblu. Považuju to za velký úspěch. Celé šestinedělí bylo pohodové a zalité hlavně pocity štěstí a vděčnosti. Moje tělo se rychle vracelo k původnímu stavu, až mě začalo chybět těhotenské bříško a slzela jsem dojetím nad fotkami a videi v telefonu, když byl Jonášek ještě uvnitř. 

A teď se pro změnu dojímám, jak rychle to moje miminko roste. Z malého Jonáška, který neměl ani tři kila, se stal chlapeček, kterého za chvíli neudržím v jedné ruce. Neskutečný. Říkám si, jak bych vrátila ty týdny zpět a chtěla si to celé prožít ještě znovu a silněji, jak je to prchavě rychlé. Mámy pochopí...A tak fotím a natáčím našeho synka jak jen to jde, protože si moc dobře uvědomuju, že už nikdy nebude menší a že čas vrátit prostě nejde. Je to občas svíravý pocit, zase se ale na druhou stranu těším na jeho pokroky, na to, jak je každým dnem víc vnímavější, až bude lézt a taky se smát nahlas, na jeho první slova...Vím, že přijdou období, kdy to nebude lehké a ani tak pohodové jako doteď, ale za ty jeho úsměvy, čistý emoce a upřený pohledy to prostě stojí. 

Mateřství je neskutečný, nedá se popsat, nedá se natrénovat, ani načíst z knih...musí se prožít. Je to nepřenositelná zkušenost. Jsem vděčná, že je Jonášek klidné miminko a brečí jen tehdy, když něco potřebuje. Asi by to celé bylo mnohem náročnější, kdybychom trpěli na reflux, koliky a další bolístky. Ale všechno to jednou přejde, každé miminko z toho vyroste, tak nezrtácejte naději, pokud vás tohle zrovna trápí. 

Říká se, že děti jsou radost. Stejně jako starost, ale taková jiná, hezká, naplňující, co dává smysl. Být mámou...teď to chápu a nevyměnila bych to za nic! 

Za tyhle krásné zvěčněčněné vzpomínky děkuju Alex.