Daří se nám s kamarády držet Mikulášskou tradici.
Jak děti rostou, je těžší a těžší všechno zorganizovat, namaskovat, utajit a taky všechny dospělé i děti na jedno místo umístit. A zařídit, aby nespadl dům a pokud možno ani žádné dítě ze schodů. Letos nás u nás doma bylo sedm dospělých a jedenáct dětí, příští rok nás ještě přibude.
Každý rok si říkám, jestli nám to stojí za to – organizace je někdy opravdu trochu „na budku“. Když pak ale vidím ty děti, jaký mají k nebeské delegaci respekt, jak vážně (přes každoročních pár siláckých řečí) to celé berou… Stojí to za to.
Bojí se tak akorát: moc na to, aby odříkali všechny své jindy suverénní básničky, ale málo na to, aby se nezasmály Mikulášským vtípkům. A že jich letos Mikuláš měl – i čert se jednou neudržel a zabublal..
V knize hříchů se pro každého našla i nějaká ta pochvala. Svatý Mikuláš měl ve své knize sice všechno černé na bílém, ale uměl nad ledasčím zamhouřit oko. Tak jak to má být.
Čertovi s Mikulášem moc děkujeme, že do toho všeho s námi ochotně šli a byli skvělí!
A já (i když se mi v úterý večer nesmírně ulevilo, že všechno klaplo jak mělo) už se těším na příští rok – pořád mě totiž ještě nepřestává mrazit, když ti dva vejdou do dveří..
