Merry and happy

Mám zase období, kdy mám více času a přemýšlím o různých věcech. Asi je to to tím, jak jsem poslední dva týdny kvůli nachlazení doma a mám čas na sebe.

Nedávno jsem jedné blogerce komentovala jeden její post o tom, jak měla děsnej den a byla doslova na přes facku s tím, jestli má takové chování za potřebí, i když ví, že jde jen o chvilkovou záležitost. Řečeno ve zkratce. Byl to pouze můj názor na to, jak to popisovala, žádný hejt a nic zle myšleného. Prostě jen nedokážu porozumnět lidem, kteří jsou více extrovertní nebo emocionální než já a potřebují ze sebe dostat všechny nálady. Jak pozitivní, tak i ty negativní. Pokud ze sebe člověk potřebuje dostat i to špatné, je pouze jediný způsob to přenášet na druhé? Zaslouží si to, mají to kvůli nám pokaždé přetrpět? Nevím, nepřijde mi to OK. Nikoho nesoudím, jen nad tím takhle otevřeně přemýšlím. 

Myslím, že když je den blbec a potřebuji to ze sebe dostat, abych se neutápěla ve špatné náladě, tak než být protivná na ostatní, je lepší si jít třeba zaběhat, nebo dělat něco, co mě baví a zase vrátí do pohody, nebo prostě chvíli jen být osamotě v klidu, z hluboka se nadechnout a obrátit list. Dospělý člověk, který si je vědom těhle neduhů, pokaždé by si za to dal facku sám sobě a přitom s tím nic nedělá, je podle mě líný se sebou udělat nějakou změnu. Rezignace na přetrvávající stav a spoléhání na to, že mi to u blízkých pokaždé projde. Vím, je to takový velmi strikní popis, ale v podstatě o to jde. 

Netvrdím, že každý den je sluníčkový, že je pokaždé dobře a důvod se radovat, ani to, že bychom měli předstírat dobrou náladu, když nám není do zpěvu. Realita všedních dní je prostě jiná, jednou je fajn, jindy hůř a tak pořád dokola. Ale prostě nesouhlasím s tím, že si své náladičky máme vylévat na ostatních a když to přejde, dělat, že se nic nestalo. Nesnesla bych vedle sebe někoho takového. Vy ano? Snesli byste se se sebou samými..?

Je lidské a naprosto normální otevřeně říct, že máte den naprd, že se vám nedaří, že vás nic nebaví, atd. Dokonce každého oceňuju za to, že je schopen veřejně přiznat, že mu není dobře. To chce podle mě hrozně moc odvahy, protože mám pocit, že poslední dobou přiznat nějaký neúspěch je slabost. A já nemusím ty umělé iluze o dokonalém životě bez jakýchkoliv problémů. Dokonalý život neexistuje, každý máme něco, co nás trápí, co náš štve.

Ale pokaždé bychom měli myslet na to, že je to náš život, naše problémy a ne problémy druhých. Nepřenášet tyhle špatné emoce na ostatní, kteří nám nic neudělali a mají jen tu smůlu, že jsou zrovna nejblíž. Není to podle mě fér, nezaslouží si to. Měli bychom se k těm problémům postavit čelem a buď si v nesnázích říct o pomoc, nebo na to tom začít jakkoliv pracovat sami. Pokud to jsou ale každodenní malichernosti, které nás neustále rozčilují, je pravděpodobně problém někde mnohem hlouběji. Velmi rádi si hledáme zástupné problémy, abychom zamaskovali pravou příčinu naší nespokojenosti. A tohle si přiznat, potřebuje opravdu větší odstup a pohled zeshora, který vůbec není jednoduchý. Tehdy je fajn si s někým promluvit, kdo se na váš život může podívat s nadhledem a třeba vás správně nasměrovat. Třeba partner, který vás zná a vidí vás svýma očima. Má k vám nejblíž a jeho upřímná slova nebudete brát jako útok. Vím, o čem mluvím, často jsem takhle reagovala a ještě víc jsem se zapřela. Nemá to cenu. Lepší je o tom začít přemýšlet. Jedině tehdy je možné začít dělat nějakou změnu, která ten náš život může udělat šťastnější.

Já jsem si tuhle rovnováhu hledala hodně dlouho. Chodila jsem vynervovaná a nespokojená z práce a doma to přenášela na svou polovičku. Kdyby to trvalo ještě pár let, kdo ví, jestli bychom byli dnes spolu a zasnoubení. Změnila jsem důvod mojí spokojenosti a hned se mi každé ráno vstává mnohem lépe. Je to jen jednoduchý příklad, ale vysvětluje, co tím myslím. I potom mám občas své dny, kdy mě něco štve. Občas se ani já neudržím a něco ze mě vylítne, ještě že mi přítel včas ukáže, že se nemám proč rozčilovat a vrátí mě zpátky. Je to prostě proces na dlouhou trať a není to samozřejmost.

Co chci ale tímhle článkem říci. Chybovat je lidské, stejně jako mít špatnou náladu a občas si to srdíčko vylít i na ostatní. Ale nemělo by to být takhle pernamentní, měli bychom si více vážit, že ti druzí tu pro nás jsou s otevřenou náručí a místo toho křiku, zbytečných hádek a povyku pro nic, třeba jen poprosit o láskyplné obejmutí, protože to zrovna teď potřebujete ze všeho nejvíc. 

Mějte se rádi, buďme na sebe hodní, pokud možno pořád a krásné Vánoce 🙂