… bojím se, mám obavy, …. co když se to nepovede, nebude se mi tam líbit, nepřijmou mě, nebudu dost dobrý/á…
Strach. Jak nás dokáže svázat. Sváže ruce, sváže nohy tak, že se nemůžeme ani hnout. Sváže jazyk, že nedokážeme vyslovit ani hlásku. Přitom k nám patří odjakživa. Jen se tak, jak se člověk vyvíjí, trochu změnil jeho význam pro nás. Dříve nás měl chránit. A dnes?
K čemu nám je strach dobrý? Může mít vůbec nějaká pozitiva?
V neděli a opakovaně pondělí ráno se nám Viki svěřila se svým strachem. Přihlásili jsme ji na poslední prázdninový týden na příměstský tábor v naší obci. Koná se už potřetí a zajišťují ho dvě šikovná děvčata, která jinak s dětmi pracují v přípravném atletickém oddíle. Letos si jej Viki vyzkoušela úplně poprvé.
I když tábor není postaven jako atletická přípravka (do níž Viki nechodí) a většinu dětí, které se jej budou účastnit, Viki zná z naší malé školy či školky, obavy tady jsou.
Přes svou „divokou“ povahu v ní přeci jen dřímá introvertní povaha a příchod do „zaběhnuté“ party v ní vyvolává obavy z toho, jak zapadne.
Přiznala jsem se jí tedy s jedním svým strachem a bojem s ním. Po mnohaleté odmlce jsem se letos na jaře rozhodla začít opět běhat s cílem zaběhnout si na konci sezóny závod na 10 km. I když jsem se kdysi věnovala lehké atletice (a běh patřil mezi mé hlavní disciplíny), nikdy jsem neběhala trasy delší než pět kilometrů. Čím delší bylo období od mého posledního vyběhnutí, tím větší bylo mé přesvědčení, že na víc už nikdy mít nebudu.
Něco se však ve mně změnilo a já cítila potřebu se zase posunout dál. A současně jsem byla přesvědčena stále více o tom, že bez „změny“ zůstanu stát jako kůl v plotě tam, kde jsem. Změna však s sebou nese překonávání našeho zaběhnutého rytmu a zvyklostí a s tím spojeného pohodlí.
Od začátku dubna běhám poctivě čtyřikrát týdne bez vynechání jediného tréninku už pět měsíců trasy od zhruba pěti do třinácti kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že to zvládnu a hlavně, že to zvládnu tak, aby mne běhání stále těšilo a nebylo i při těch nejdelších trasách utrpením. Navíc jsem se nakonec přes své obavy z opravdu velkého závodu čtvrtmaratonu až maratonu konaného letos v Ostravě koncem září rozhodla, že jej absolvuji 🙂
Už vím, že kdybych to pro mne velké rozhodnutí časně na jaře neučinila, o mnoho bych přišla. Časně ranní běhání v přírodě mě vždy skvěle nastartuje do nového dne (a to i když běžím občas v dešti .-)), přirozeně se u toho otužuji (jednak při samotném běhu během chladnějších rán, kdy bývá i jen pár stupňů nad nulou a jednak při sprchování, které zakončuji studenou sprchou), úžasně si u toho vyčistím hlavu, okysličím každou buňku v těle a lépe mi to pak myslí, přichází více nápadů a navíc ptačí švitoření a šum vody v Ostravici je ten nejlepší balzám na duši 🙂 A navíc se udržuji v dobré fyzické kondici, což také není k zahození.
Strach z toho pustit se do něčeho nového, cizího, mimo dosavadní praxi pro mne znamená varování, že jsem se dostala na okraj své komfortní zóny, jejíž překračování bývá spojeno s nepříjemnými pocity, dojmy. Nic víc, nic méně. Naopak, pokud svůj „komfort“ překonám, přichází pocity radosti, vítězství sama nad sebou, chuti pustit se do dalších výzev. Jen si to v pravou chvíli uvědomit.
Překročení komfortní zóny v uvedeném příkladu mi ukázalo, jak plané některé naše obavy a strachy jsou a že když jsem schopna posunu tady, budu jej schopna i v jiných oblastech. Jen se nebát zkoušet (a třeba i chybovat, to k té cestě určitě patří).
Hezky o našich obavách a strachu píše francouzský spisovatel Laurent Gounelle, o němž už jsem psala dříve v souvislosti s knihou „Den, kdy jsem se naučil žít“. Ve své další knize „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“ (u níž se určitě ještě někdy musím zastavit), píše toto:
Přiznala jsem se jí tedy s jedním svým strachem a bojem s ním. Po mnohaleté odmlce jsem se letos na jaře rozhodla začít opět běhat s cílem zaběhnout si na konci sezóny závod na 10 km. I když jsem se kdysi věnovala lehké atletice (a běh patřil mezi mé hlavní disciplíny), nikdy jsem neběhala trasy delší než pět kilometrů. Čím delší bylo období od mého posledního vyběhnutí, tím větší bylo mé přesvědčení, že na víc už nikdy mít nebudu.
Něco se však ve mně změnilo a já cítila potřebu se zase posunout dál. A současně jsem byla přesvědčena stále více o tom, že bez „změny“ zůstanu stát jako kůl v plotě tam, kde jsem. Změna však s sebou nese překonávání našeho zaběhnutého rytmu a zvyklostí a s tím spojeného pohodlí.
Od začátku dubna běhám poctivě čtyřikrát týdne bez vynechání jediného tréninku už pět měsíců trasy od zhruba pěti do třinácti kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že to zvládnu a hlavně, že to zvládnu tak, aby mne běhání stále těšilo a nebylo i při těch nejdelších trasách utrpením. Navíc jsem se nakonec přes své obavy z opravdu velkého závodu čtvrtmaratonu až maratonu konaného letos v Ostravě koncem září rozhodla, že jej absolvuji 🙂
Už vím, že kdybych to pro mne velké rozhodnutí časně na jaře neučinila, o mnoho bych přišla. Časně ranní běhání v přírodě mě vždy skvěle nastartuje do nového dne (a to i když běžím občas v dešti .-)), přirozeně se u toho otužuji (jednak při samotném běhu během chladnějších rán, kdy bývá i jen pár stupňů nad nulou a jednak při sprchování, které zakončuji studenou sprchou), úžasně si u toho vyčistím hlavu, okysličím každou buňku v těle a lépe mi to pak myslí, přichází více nápadů a navíc ptačí švitoření a šum vody v Ostravici je ten nejlepší balzám na duši 🙂 A navíc se udržuji v dobré fyzické kondici, což také není k zahození.
Strach z toho pustit se do něčeho nového, cizího, mimo dosavadní praxi pro mne znamená varování, že jsem se dostala na okraj své komfortní zóny, jejíž překračování bývá spojeno s nepříjemnými pocity, dojmy. Nic víc, nic méně. Naopak, pokud svůj „komfort“ překonám, přichází pocity radosti, vítězství sama nad sebou, chuti pustit se do dalších výzev. Jen si to v pravou chvíli uvědomit.
Překročení komfortní zóny v uvedeném příkladu mi ukázalo, jak plané některé naše obavy a strachy jsou a že když jsem schopna posunu tady, budu jej schopna i v jiných oblastech. Jen se nebát zkoušet (a třeba i chybovat, to k té cestě určitě patří).
Hezky o našich obavách a strachu píše francouzský spisovatel Laurent Gounelle, o němž už jsem psala dříve v souvislosti s knihou „Den, kdy jsem se naučil žít“. Ve své další knize „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“ (u níž se určitě ještě někdy musím zastavit), píše toto:
„Lidská bytost má strach ze změn, z nových věcí a raději zůstává v tom, na co je zvyklá, i když je to k uzoufání, než aby se vydala do nové situace, kterou dobře nezná. Může mít nápady, plány a sny, ale nikdy je neuskuteční, protože je ochromena falešnými obavami. Nohy a ruce má svázané v poutech, od nichž klíč má jen ona sama a nikdo jiný. Visí jí na krku, ale ona na to nepřijde.“
A souhlasím i s tím, že: „Pokud se v životě držíme zpátky od všeho, z čeho máme strach, připravujeme se o příležitost poznat, že většina našich obav jsou jen výplody naší mysli. Jediný způsob, jak zjistit, zda to, čemu věříme, je pravda či nikoliv, je ověřit si to v terénu.“
Nebát se zkoušet nové věci pro mne znamená příležitost naplňovat své sny. Snad se mi to podaří předat i našim dětem, kterým to z celého svého srdce přeji.
Věřím, že když si „dovolíme“ plnit si své sny, budeme spokojenější a šťastnější. Když takových bude většina, bude nám všem lépe. Nevěříte?
Věřím, že když si „dovolíme“ plnit si své sny, budeme spokojenější a šťastnější. Když takových bude většina, bude nám všem lépe. Nevěříte?
Tak to vyzkoušejte! .-)
Krásný den
A.
PS: Viki mi po prvním dni na táboře přišla říct, že se bála úplně zbytečně 🙂
A.
PS: Viki mi po prvním dni na táboře přišla říct, že se bála úplně zbytečně 🙂
