…s názorem. Celkem brzy mi došlo, že dítě, byť malé, má často jasnou představu o tom, jak chce vypadat, co chce nosit, co se mu líbí. S oblečením jsme nikdy neměli žádné boje. Plnila jsem její princeznovské sny, ale zároveň i ty svoje o vkusném oblékání.
A vlastně ani co se týče vizáže. Znám spoustu rodičů, co svým holčičkám šmiknou vlasy podle vlastního uvážení, protože je to praktické. Nic proti tomu, vážně to chápu, ale u nás každé kadeřnické péči předchází domluva – o kolik ještě můžeme. Vysvětluji, že vlasy musí mít upravené, konečky zastřižené. Možná pod vlivem Disney princezen, které mají jisté tělesné prvky přímo nereálné, moje dítě má svůj názor a chce své vlasy co nejdelší. A já to přání respektuji, protože ona na to má právo. Sice bych už dávno stříhala někam po lopatky, ale to by byla smutná. A tatínek taky. Ten má svou holčičku taky za princeznu. A zase nám jdou krásné účesy.
Kolik z vás si vybaví nějaký svůj šílený účes, kdy se vás rodiče neptali, prostě šmikli? U mě to bylo snad jen jednou, kdy jsem experimentovala a ostříhala se sama. To pak došlo na klasický hrnec a obdivovali mě jako krásného chlapečka. Ale máma za to nemohla. Přesto si to pamatuji a vím, že jsem to tenkrát hodně řešila a necítila se dobře. Možná velká část dětí svůj názor na tuhle věc nemá, ale pokud ano, nabízí se otázka, jestli ho nerespektovat. Neříkám, že má dítě rozhodovat o všem, co se mu zlíbí, ale tohle ve mně rezonuje. Vlasy, byť taková „povrchní“ věc, jsou součástí naší identity. A ta se utváří a upevňuje brzy. No a tak ctím přání malé velké slečny.
L.
