Low-cost svítidlo…

 Určitě znáte ten pocit, když jdete do obchodu s designem, tři čtvrtiny věcí se vám tam líbí a minimálně dva nebo tři kusy chcete mít doma okamžitě. No, ono vlastně do toho obchodu ani nemusíte, stačí, když na Pinterestu nebo jinde sjedete novinky z Muuto, Ferm living a jiných podobně návykových značek… jenomže pak otevřete peněženku a zjistíte, že prostě asi až jindy…

Člověka to štve. Na druhou stranu nedostatek financí v sobě nese i pozitivní aspekt, a to ten, že probouzí kreativitu. Minimálně u mě to tak funguje. Co se ušetřilo, vrazilo se do opravy auta a já přemýšlím, jak to doma zase trošku vylepšit. Ze všeho nejvíc mě rozčilují ty neustále ze stropu trčící dráty a na nich pověšené žárovky (a opravdu teď nejde o Edisonky :-D…). Takže jak to udělat, aby to nic nestálo? Nebo aspoň co nejmíň?

V ložnici jsem měla od začátku celkem jasnou představu, co by se mi k cihlové zdi líbilo. Chtěla jsem černé drátěné svítidlo s pěknou velkou žárovkou. Jenže zkuste to vysvětlovat doma, když naše kotelna ještě stále vypadá jako kůlnička na dříví a střecha by taky nutně potřebovala vyspravit. A dyť to přece svítí, tak co jako?! Nakonec jsem tedy sáhla po jiném řešení. Naši měli roky na půdě košatinu. Ze svého prvního bytu. V osmdesátkách jim zdobila právě ložnici. Pak už se nějak nehodila. Až nedávno ji objevila ségra. Chtěla ji dát k sobě domů nad postel (a uznávám, že k jejímu venkovskému stylu by byla docela přesná), ale nakonec se zamilovala do bílého Norma a byla to jasná volba. Až se nakonec stalo, že jsem se rozhodla dát tomu vyplétanému stínidlu šanci sama. Bylo ale prostě moc osmdesátkové. A tak jsem chvíli dumala a pak na něj naběhla se štětcem a balakrylem (jako vždy!)

Ale řeknu vám pravdu, chvíli mi to trvalo, než jsem udělala první tah. Představivost mám sice dobrou – když přijdu ke klientovi, většinou se podívám do místnosti a už se mi to rýsuje v živých barvách – ale tohle bylo přecejen trošku jiné, protože žádné ‚undo‘ nebo ‚back‘ se nedalo zmáčkout, o to spíš, že hranice mezi dobrým výsledkem a průšvihem tu byla taky hodně nezřetelná. A tak jsem si trošku musela pomoct malířskou páskou. Oblepila jsem plochy, které jsem si pomýšlela přeměnit na bílé, pak si to položila v obýváku na skříňku a dva dny to pozorovala z dálky jestli jako jooo…

Až jsem se utvrdila ve svém původním záměru a pečlivě titěrným štětečkem všechno co nejpřesněji natřela. Manžel to pak pověsil a tady je výsledek:

 

Když si odmyslím původní představu, která byla úplně jiná, tak si myslím, že s tímhle asi dokážu (nějaký pátek?) žít.

…no a to je konec příběhu o tom, jak si pletené stínidlo našlo cestu do ložnice další generace. Nebo začátek? :-)…