Krásný den přeji!
To, že jsem teď nějak nestíhala víc než jindy je proto,
že jsme měli o víkendu velikou slávu.
Ženil se nám syn.
Byl to krásný víkend plný lásky, radosti a smíchu.
Poznala jsem spoustu skvělých a milých lidí.
Nasmála se i poplakala, jak se patří.
Další mezník.
Další krok.
Další změna.
Mohu tomu krásnému páru jen popřát, ať jim to štěstí vydrží.
Vždycky není obloha zalitá sluncem a nebe bez mráčků,
ale zvládnout se dá úplně všechno, když nechybí láska.
A láska se nevytratí, když to někdo z nich nevzdá.
Když se budou stále snažit být pro toho druhého
tou nejlepší verzí sebe sama.
Přišla jsem v životě velmi bolestným způsobem
na jednu obrovskou pravdu.
Všechno v životě kolem i uvnitř nás totiž roste nebo zaniká. Všechno se neustáe mění a vyvíjí.
I takový vztah je jako strom.
Vzklíčí z malého nenápadného nic a roste a sílí.
Tedy může.
Může růst, kvést, zelenat se, krásnět.
Může košatět natolik, až do svého laskavého
stínu pojme kohokoli.
Může se občas poškodit. Silným vichrem, bouří, ohněm.
Ale pokud má silné kořeny, vždy znovu ožije, zotaví se
a časem může jen krásnět a nabývat na síle a moudrosti.
Může se proměňovat do majestátné krásy jako mohutný dub u cesty a být útočištěm pro poutníky, co se potřebují schovat před deštěm a co nutně
potřebují nasát blahodárný kyslík do plic.
Všechno buď roste nebo zaniká.
Musí se tedy o svůj strom starat.
Starat se trpělivě a pokorně.
Oba dva.
Vážit si, že mají to štěstí.
Že se našli.
Že se mají.
Všechno roste nebo zaniká.
"Na všech našich cestách nás potká jenom naše vlastní láska"
Takže na závěr prostě přeji všem hodně, hodně, hodně lásky.
Zvenku i zevnitř.
Klárka
