Nemyslete si, rozhodně nemám na mysli geografické či politické souvislosti.
Myslím tím to kouzelné cosi, co se odehrává každičký večer za jasného počasí,
kdy náš životadárný obr odchází do zákulisí.
Ten čas, který je každý den jiný a jedinečný.
Když jsem před nějakým časem psala o vichřici, co nezvaně zacloumala mým životem,
netušila jsem , jak trefné přirovnání jsem vybrala.
Ufff…. její ničivá síla je ohromující a bohužel i ochromující.
A následky nějak neberou konce.
Po prvním šoku nastoupil rozum a velel postarat se o to nejdůležitější.
Jak řekl, tak jsem udělala.
A dělala a dělám doposud, jenže ouha, vždycky, když si myslím,
že trosky už jsou odklizeny, co stálo za uchování, uchováno a vrhnu se na obnovu,
foukne, a mě zavalí snad tuna čehosi, co by si zasloužilo ležet někde hodně daleko na skládce.
Trpělivě stavím znovu svůj chrám radosti a štěstí, ale možná v lokalitě, kde fakt děsně fouká
a moje dílo je neustále v ohrožení.
O tom, že mi dost často docházejí síly i dech ani nemluvě.
A tak se snažím léčit.
Účinek je obrovský a léčba je zcela zdarma.
Pravda, požívání těchto medikamentů je řádně návykové,
ale věřím, že následky mohou být jen pozitivní.
Takže….
….. za městem je víska, nad vískou kopec, hřbitůvek a pole a pole vůkol a….
… a hlavně široširé nebe otevřené jako milující náruč vždy připravená
pojmout jakkoli velké trápení a bol.
A já se kochám a léčím….
Jestli jsem někdy obdivovala krásy přírody, tak posledního tři čtvrtě roku ji velebím a uctívám a vím, že nejsem sama.
Přeji všem nádherné dny, kdy fouká maximálně jen laskavý vánek.
Klárka
Fotek mám asi milion, toto je jen stručný průřez,jsou focené mobilem a zcela bez úprav.
