Ty jo… jako obvykle mám obsah, respektive jakousi představu o něm a nemám úvod.
Vím, že všechna moudra světa radí žít přítomností, neohlížet se na minulost, ale já se i přesto poslední dobou právě do té minulosti stále častěji vracím. Jo… a taky u toho občas bulim. Nechci vlastně teď psát moc o tom, co bylo po TOM. I když vlastně v jednom směru ano. Chci především napsat a spíš se trochu vypsat, alespoň částečně, co bylo předtím.
Předtím byla LÁSKA. Ale taková ta OPRAVDOVÁ. Víte, já jsem takovej milující typ. Miluju život, miluju zpěv ptáků (jo já vím, říkám to pořád) miluju bzučení včel, zurčení řek, miluju hezký dny, usměvavý lidi a vlastně i ty neusměvavý, miluju a miluju milovat. moje srdce je tak plný lásky, až je to někdy k zbláznění a hlavně o průšvih… a že už se mi jich pár povedlo. A tak každý moje zamilování se, bylo vždycky zásadní a vždycky, když jsem svojí mamince, nebo ségře básnila o své lásce se slovy, ty jo… tohle je ten pravej, slyšela jsem? už zase? Jenomže moje skvělá kamarádka té doby mi taky říkala: počkej, až poznáš, takový to “kách” budeš úplně ztracená. No… a já pak vlastně pořád myslela, že to ono už je to “kách”, ale ono nebylo… zmírání při čekání na sms, trýznivý a sladkobolný stesk po setkání…. nic z toho nebylo KÁCH! než přišel ON. a to se vám tak jednou vkrade do života… a já ho vlastně nechtěla, protože jsem si myslela, že na něj nemám, protože ON byl MUŽ. Šmarja… chápejte, tam bylo všechno, VŠECHNO! A tak jsem zdrhala a on mě nechtěl nechat… protože věděl, tak jako obvykle, víc než já. Protože byl ochotnej zahodit úplně všechno pro nás a já byla ztracená a vlastně najednou neexistovalo nic jinýho než náš svět. Náš krásnej svět. Kdy jsme při procházce večerním městem na chvilku rozpojili ruce a rychle spěchali, abychom je zase spojili, protože jsem oba cítili každou buňkou, že celí jsme jen pohromadě. My dva jsme dokázali neskutečný věci. Dokázali jsme asi i lámat skály, ale bez skrupulí přiznávám, že ta síla byla prostě v něm. Možná jsem byla tím hnacím motorem, tím koňem, kterej doplňuje druhýho, tím podpůrým elementem… ale nikdy jsem nebyla nucená být tím sloupem. Tím, kterej to celý drží pohromadě. Tím jsi byl vždycky ty. A všechny tvý ulítlý nápady, při kterejch jsem si sáhla na dno a všechny tvoje divnosti! Sakra všechno jsem na tobě vždycky milovala.
Často teď když pozoruju svět kolem mě, vztahový krize a nekrize… lidi, jací na sebe jsou a nebo nejsou… Jak někdo, kdo žije opticky idylickej vztah přitom podvádí svoji ženu na každým kroku a naopak… často myslím na to, jak mě mrzí, že už tu nejsi. Byl jsi tak skutečně neskutečněj člověk, že zkrátka nikdy nepřestaneš chybět. A hlavně, ukázal jsi mi, co je ta opravdová láska. Totiž až potkáte tu, pak už o ní nikdy nebudete pochybovat. Je to síla. Ne taková, co si někdo zdůvodňuje hlavou, je to taková, co prostě cítíte každou buňkou.
Hrozně moc jsem se nechtěla smířit s tím, že už to nezažiju. Dneska už to vím. Nezažiju, a mám neskutečné štěstí, že jsem vlastně kdy zažila. Mám tu teď našeho Berťu a poslal jsi nám sem Madlenku, protože jsi moc dobře věděl, že jsem tu holčičku ještě moc chtěla. Jsou to moje lásky, o nic menší než byla ta naše a přece tolik jiný.
Často, když jsme jeli z vyjížďky na koních, nebo když jsme večer seděli po celodenní dřině, jsi říkal, že tohle jsou takový naše prázdniny, že musíme žít každou minutu, protože to nebude napořád. Zase jsi vědel víc než já. Měl jsi pravdu. Já ji žila a ty okamžiky bytostnýho štěstí nikdy nezapomenu, možná o to horší je to kolikrát zvládnout teď.
Potřebovala jsem tohle asi napsat. Ačkoliv s tebou mluvím snad každý den, tohle jsem ti tak nějak dlužila. Přestože vím, že ty moc dobře vidíš, jak se v tom tady plácám – věřil bys, že mi někdo říká, jak jsem samostatná a silná?… ale možná taky nevidíš, protože jsi někde v klidu, protože oba víme, že se zase potkáme… protože teď to bylo takové naše zase. Ale příště, příště, už to dobře dopadne. … viď?!
Děkuju, za každou minutu NAŠEHO ŽIVOTA
