Naše každoroční sólo kolo dovolená - myšleno jen já a muž, bez holek. A taky náš každoroční spor o průměrnou rychlost - pokaždé na nás odněkud vykoukne, trochu jiný, ale v základu stejný. Naštěstí se nám ho vždy podařilo celkem rychle zpracovat.

Letos byla naše jízda ve znamení náhodných i nenáhodných setkání - v Náměšti s Markétou a Jakubem na večerním hamburgru na folkáči a na ranní ňamózní snídani v úžasné kavárně Pohodička s ještě úžasnějším dvorkem. Ve Znojmě pak s mamčinou sestřenicí, která v kempu stejně jako my byla poprvé a jen na tu jedinou noc, a v kempu u Švestků v Podyjí večerní vínečko se spolužákem z výšky. Svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Asi dlouho nezapomenu na kličkování mezi bouřkovými mraky uprostřed polí, kdy moje meteo vzdělání bylo totálně zatemněno mou panickou hrůzou z bouřky. Jo, měl Karel pravdu, že šla kousek bokem. A ne, opravdu jsme neměli o 180 stupňů změnit směr a uhánět kamsi, kde překvapivě nebyla vesnice, ale neprostupný úvoz s křovím a kolejemi. Takže otočit a zpátky do černého bouřkového mraku (na který jsem potom v práci napsala několik posudků na velmi silný vítr, intenzivní srážky a krupobití). Naštěstí nás opravdu líznul jen svým okrajem.

Překvapila mě monumentálnost věží jaderné elektrárny Dukovany i obrovitost celého areálu, nenápadná krása Mohelenské hadcové stepi i s vtipnými všudypřítomnými sysly i nekonečnost kopců v Národním parku Podyjí. Překvapila mě i malebnost krajiny na jih od Znojma, krása rakouského Hardeggu  i hrad Cornštejn, na který jsme sjížděli z kopce.

Historické Jevišovice ležící nad hlubokým údolím Jevišovky mě šokovaly svou ospalostí, zámek v Písečném naopak svou moderní rekonstrukcí za spousty peněz, tomu se až věřit nechtělo. A Znojmo mě po všech stránkách nadchlo. Nejvíce asi naše půlnoční procházka městem, na kterou jsem původně vůbec nechtěla jít. Ve dne mě pak druhý den trochu štvaly všechny nápisy a reklamy (ty nebyly potmě vidět) a hlavně auta (těch tam v noci bylo úplné minimum). Mrzelo mě jen, že mělo zrovna zavřeno Vinařství Nešetřil, které bylo nedávno nádherně rekonstruováno podle návrhu ateliéru ORA. Zato jsme viděli krásný moderní dům na břehu Dyje se zelenou střechou a zahradou v prudkém svahu, který je podle Obce architektů nejlepším rodinným domem roku 2019. 

Letos jsme potkali docela dost skupin, dvojic nebo i jedinců, kteři jeli na kolech takzvaně na těžko, což v letech předtím rozhodně nebylo běžné. Bikepacking je evidentně na vzestupu. Všichni cyklisti nám ale přišli nějak nepřiměřeně čistí a nezpocení včetně naleštěných kol. Je pravda, že my střídáme často asfalt za polní nebo lesní cesty, i na silnici ale nechápu, jak se dá taková svěžest udržet po celý den. Asi naše kolo cestování ještě budeme muset trochu vytunit.

Už jsme Vysočinu projeli středem, severem i jihem, takže příští rok prý do Novohradských hor. Tam to ještě vůbec neznáme.