Anebo něco pro zahřátí v letošním nebaboletním září.
Plním resty a zpracovávám letní fotky. Dnes o tom, jak jsme po letech rekonstrukčního odpočinku v boudičce oprášili (doslova) vozík za kolo.
(Příště už něco aktuálního, fakt..)
Holky byly první srpnový týden u babičky na Pelhřimovsku a my si pro ně s mužem a Sárou ve vozíku na kolech dojeli. Cesta to byla úžasná, s jedním přespáním ve stanu na břehu řeky Oslavy. Sára si odbyla své první stanování a trumfla tak svým věkem obě dvě starší holky. Ve vozíku byla neskutečná – vykládala, spala, hrála si s hračkami. Nespokojeně se hlásila jen v časech jídla. Nemá to to dítě po mě?
Trasu vymyslel muž skvělou – silnice třetí třídy s minimálním provozem. Páteční mírně nudnou krajinu polí začínající kousek nad Tišnovem vystřídalo krásné údolí Oslavy a hned potom nádherné Třebíčsko se skalnatými borovicovými ostrůvky rozesetými v krajině.
V Třebíči nejlepší frapé, jaké jsem kdy měla, v jedné z nejkrásnějších cukráren, ve kterých jsem kdy byla. V kavárně a cukrárně Pod lampou na okraji třebíčské Židovské čtvrti mají břečťanem obrostlý vnitřní dvorek s výhledem do vnitrobloku židovských domů a úžasně vybavenou přebalovací místnost. A to s malým dítětem člověk ocení.
Muž si myslel, že mě šlehanou studenou kávou a zákuskem uplatí a vydržím pak až do oběda. Uznávám, že většina lidí by do oběda vydržela, já ne. Krize na třicátém kilometru, já v polorozpadu ležela ve stinném lese a před námi dalších šedesát kilometrů.
Spravila to ale houska obložená rajčaty a mozarellou – znám se a bez svačinek nevytáhnu paty z domu. S plným žaludkem mě ten den dokonce nerozhodilo ani mužovo věčné frflání na mou pomalou jízdu z kopce. Celkově se ukázalo jako zajímavé jet na dvoudenní výlet bez dětí (nebo teda s jedním téměř bezzásahovým dítětem). Člověk přestane řešit dětské spory a začne řešit dospělácké spory – asi abychom nevyšli ze cviku 🙂
Tři dny jsme pak u babičky a prababičky zůstali a na cyklovýlety krom jednoho dne vyráželi i s holkama. Klárka na kole, Terezka se Sárou ve vozíku (máme dvoumístný). Museli jsme samozřejmě naslibovat bazény a nanuky a zámky a muzeum hraček (Kamenice nad Lipou), aby Klárka vůbec na kolo nasedla, ale když už jela, vypadala spokojeně.
rom teda těch „blbých kopců, které nejsou vůbec k ničemu“. A že jich na Vysočině je 🙂
K
