Uvařila jsem si kávu a sedla k počítači, abych sepsala pár řádek.
Pár řádek, pár řádků, abych se nesměle vrátila k blogování, abych dala kousek sebe na pospas internetu.
Když jsem s blogováním, začínala, byl svět blogů překypující sférou, zahradou plnou nádherných rostlin, pestrým a nekonečným zdrojem inspirace a sdílení.
Nakukovala jsem nejdřív za hranice naší země pro inspiraci a později objevila pár českých blogů, které mi připadaly velmi lidské, člověčí. Někdo sdílel svůj život,
svoje myšlenky, svoje nápady, radosti i starosti a vznikal tak jakási komunita víceméně blízkých lidí . Lidí, kteří měli, co říct a kteří naslouchali.
Byl to svět sdílení v pravém slova smyslu.
Ale jak šla doba dál, všechno se zrychlovalo. Lidi už nebavilo číst pár vět,
natož odstavců a tak se přesunuli na sítě typu instagram apod.
Tam to frčí, stihnete vidět víc, jedna fotka střídá druhou rychlostí blesku.
Naháníme je v každé volné chvíli, na zastávce autobusu, o pauze v práci,
dokonce i když sedíme s blízkým člověkem v kavárně nebo restauraci,
rychle zkontrolujeme, co je jako nového. Někteří sjíždí instagram i sedíc na toaletě, někteří dokonce během hovoru se skutečným člověkem. Znám i takové, co vkládají příspěvek za jízdy
v autě, jakože u toho řídí.!
To jako fakt, nekecám...
Ale o tom jsem snad ani psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, proč jsem už dvakrát přestala psát
a proč chci znova začít.
Přestala jsem proto, že jsem si myslela, že už to nikoho nezajímá.
Že už na blogy chodí opravdu málo lidí a že nedokážu být neosobní.
Potřebuji být v tom, co dělám absolutně upřímná.
Trochu mě omezovalo, že na druhém konci internetového připojení je někdo,
kdo si říká při čtení mých řádků něco nehezkého, nepřejícího.
Přemýšlela jsem, jaký mám důvod psát.
Nechtěla jsem používat tento svět k bezduchému tlachání ani pro vlastní pocit zviditelňování
a sebeprezentace, ale chtěla jsem zažívat sdílení v pravém slova smyslu.
Odmlčela jsem se.
Myslela jsem, že to nemá žádný hlubší smysl.
Že to nikoho nezajímá.
Jenže za nějakou dobu jsem zjistila, že existují lidé, kteří mi nikdy nenechali jediný komentář, jedinou odezvu a přesto můj blog moc rádi sledovali.
Přinášel jim radost a hezké chvíle. Byla jsem naprosto zaskočená množstvím hezkých reakcí
a blízkostí zdánlivě cizích lidí, které jsem nikdy neviděla
a možná nikdy neuvidím.
Teď už vím, že tam někde jste.
Někdo, komu může přinést potěšení pár fotek nebo slov, někdo, kdo se se mnou
na dálku propojí pro prožitek radosti.
A to má sakra jinou váhu.
To má smysl.
Potkat se.
Slyšet se.
Být spolu.
Sdílet.
A tak kvůli vám, kvůli milým a laskavým lidem, co se rádi na chvilku zastaví, začnu tedy znova. Znova zkusím zaznamenávat chvilky obyčejné i ty důležitější. Chvíle veselé i smutné. Opravdové.
Ne ty nablýskané s použitím líbivých filtrů, kdy svět vypadá dokonalý. Jakoby bez starostí a zápasů.
Protože občas bojujeme všichni.
Máme starosti a trápení.
Ale máme i radosti a štěstí.
A občas potřebujeme vědět, že v tom nejsme sami.
Takže, co vy na to?
Jdete do toho se mnou?
Potkáme se?
Mějte (mějme) krásné dny, Klárka.
