Jižní Tyrolsko – část druhá

  Den pátý - středa Toblach - Brixen (podél řeky Rienzy) 76 km, 500 m převýšení   Čas, který ráno ztratíš, už během dne nedoženeš - heslo dnešního dne. A zdroj všech našich dnešních minihádek. Už jsme si naštěstí zvykli, že jedna hádka na společnou dovolenou je standart, který musíme  přetrpět, vyřešit, udobřit, a pak už je zase dobře. Vždycky vznikne, většinou nečekaně a zásadně kvůli úplné blbosti. Přespali jsme v přístřešku přímo u cyklostezky - na dřevěnou podlahu jsme lehali už potmě a ráno před sedmou vstanuli, takže nás spící zastihlo jen pár místních jedoucích kolem na kole brzy ráno do práce a pán, který po ránu přijel vysypat koš u přístřešku. Do Toblachu jsme si zajeli nakoupit snídani (i s nezbytným melounem), snídali jsme nad Toblachem s úžasným výhledem dozadu na skalnatou "Alpu". Uvařili jsme si i čaj - kafe nepijeme, ale černý čaj ráno musí být, bez toho není den. A tady (prý) vzniklo to naše celodenní zpoždění. No ale jsme na dovolené, ne? Hned od rána proto jedeme svižně - zastávky jen na doplnění vody a na focení. Obdivujeme dlouhý park v malém městě za Toblachem - krásná dětská hřiště, malý potůček, který vznikl odpojením části vody z Rienzy, přírodní amfiteátr, dokonce i orientační běh si tu můžete zkusit. Projíždíme tunelem vysekaným do skály, který je jen pro cyklisty, Bruneck odbydeme jen krátkou zmrzlinovou pauzou. Za Bruneckem už po skalnatých Alpách není ani památky, řešíme první defekt a fotíme krásnou a moderní hydrologickou měřící stanici na Rienze - protože Karel je hydrolog a několik takových stanic na našich řekách má na starosti. Nad Brixenem se Rienza odpojuje do úzkého údolí. Nás cyklostezka vede velkým obloukem kolem aglomerace Brixenu, kouzelně kličkujeme mezi svahem, silnicemi a železnicí. Trvá to nekonečně dlouho, kdy už máme Brixen jakoby nadohled. Ale snažím se užívat změny atmosféry na skoro už přímořskou: kolem jsou najednou vinice, sady, občas i palmy a kamenné zídky v suchých stráních. Do kempu přijíždíme až před šestou a já opatrně stornuju plán postavit rychle stan a dojet si projít centrum Brixenu (kam to pořád máme ještě osm kilometrů tam a osm pak do kopce zpátky). Nesetkávám se s pochopením. Chvíli to vypadá, že se zítra rozdělíme: já strávím den prohlídkou Brixenu a Karel pojede na kole na kopec nad Brixen, kam jsme se původně chtěli vyvézt lanovkou. Nakonec se ale k mému šontání po Brixenu přidá - doufám, že dobrovolně. Kemp je podle Karlových slov sice na sjezdovce (kdo spal ve svahu ve stanu pochopí), u hlučné dálnice a u jezera, ve kterém se nesmí koupat, protože na jeho dně před dvěma lety našli spoustu munice, ale je příjemný a více než z půlky cyklistický. Většina cyklistů buď přijela shora z Brennerského sedla nebo se na jeho přejezd chystá. K večeři měla být pizza v Brixenu, tvrdou realitou je nakonec Rychlý hostinec (těstoviny v pytlíku se sušenou omáčkou, které se zalijí horkou vodou). Restaurace v kempu je totiž zavřená. Uznávám, že jsme ráno vyrazili pozdě a slibuju si, že i kdybych měla příště táhnout několik dnů sklenici s omáčkou na těstoviny, tyhle sušené pseudojídla do ešusu už nikdy nekoupíme.                             Den šestý - čtvrtek Brixen 20 km, 260 m převýšení   Nakonec jsme ráno oba vyrazili poštatlit do Brixenu. Cestou se zastavujeme v supermarketu pokochat se dlouhým regálem těstovin; víno, těstoviny, sýry a melouny nakoupit na večerní povalování se v kempu pod jabloní. Fascinuje nás otevírací doba všude "jen" od osmi do šesti - úplně to tak stačí a všichni jsou spokojeni. Já si přemýšlím nad dvojjazyčností celého jižního Tyrolska - všechny nápisy jsou italsky i německy, všichni se s tím navzdory historickým souvislostem zdají v pohodě. V současnosti italské území totiž až do první světové války patřilo Rakousku Uhersku, Italů tady podle všeho moc nežilo. Během posledního století tady soužití Rakušanů s přistěhovalými Italy nebylo vždycky růžové, nejspíše až Evropskou unií se problémy (snad) vyřešily. Odbočíme ke klášteru Neustift, kde mě totálně nadchne spojení krásně opravené historie a moderních prvků. Všude kolem jsou vinice, sucho a horko - začínáme cítit moře, i když hory to ještě zdaleka nevzdávají. V centru zamkneme kola v jednom z tisíce stojanů, projdeme úzké uličky nejstarší části města na ostrohu mezi soutokem Rienzy a Isarca, přes Karlův odpor najdeme dům Karla Havlíčka Borovského, ve kterém si užíval několikaleté "vyhnanství", nacpeme se pizzou a parádní zmrzlinou. A fotíme, fotíme, fotíme. Večer po italsku zdebužírujeme nakoupené jídlo a víno - síly (psychické i fyzické) na zítřejší výjezd na Brenner jsou zdá se nabrány.                                   Den sedmý - pátek Brixen - Brenner 56 km, 1100 m převýšení   Ráno vyrážíme do Brennerského sedla. Až nahoru vede cyklostezka a stoupání není až na jeden úsek vlastně ani moc znát, docela často i klesáme. Cyklostezka totiž často vyšplhá strání k menším vesnicím, odkud máme údolí jako na dlani. V překrásném malém městečku Vipiteno hledáme něco italského k obědu, ideálně lasagne nebo rizito. Nakonec si dáme orzotto, což je podle wikipedie klasické tyrolské jídlo podobné rizotu, místo rýže je ale z ječmene. Karel si dává foccaciu s rajčaty, všechno je moc dobře ochucené, mňamózní a krásně naservírované. Jen šťáva s vodou za 5 euro mě trochu překvapí. Za Vipitenem začínáme stoupat ostřeji, s obdivem sledujeme dálnici na vysokých pilířích, s hrůzou bouřku před námi. Závěr stoupání do sedla je po bývalé železnici, která je dnes v těchto místech už v tunelu, proto je stoupání jen mírné. Bouřka nás minula, ale vítr, ten vytrvale a dost silně funí proti nám. Závěrečnou skoro rovinku proto musíme šlapat naplno, abychom se vůbec posouvali alespoň pomalu dopředu. Do sedla dojíždím úplně hotová, v supráči nakoupíme plný košík jídla, který během pár minut do sebe naláduju. Začíná pršet, jedeme se schovat do místního nákupního střediska. Stavba je to šílená a v horách dost nečekaná, ale uvnitř mají spoustu fotek a textu k historii Brenneru. Byl to významný hraniční přechod mezi Itálií a Rakouskem, dnes je význam hlavně dopravní - vede tudy dálnice a železnice. Pak vyrážíme hledat místo na stan někam na začátek zítřejší trasy nahoru na kopec. Odbočujeme na bezvýznamnou lesní cestu vedoucí do nikam, která za pár stovek metrů podle mapy končí. Připadáme si krásně "zašití" a vaříme večeři. Těsně před setměním ale zpoza zatáčky vyjíždí auto. Naštěstí nás neřeší a odjíždí, možná se diví více než my. Pořád trochu prší a stejně tu není co jiného na práci, takže jdeme schlafen. Budík máme na pátou, chceme vyrazit nahoru brzy a potom sjet dolů ze sedla ještě před tím, než má začít pršet.