Zdravím v Číny,

po čtyřech článcích o našem cestování v Japonsku se blížíme do cíle a posledním vyprávěním bude naše krátká návštěva Jižní Koreji. Důvodů pro naší návštěvu Koreje několik; jednak je to prostě na půl cesty mezi Japonskem a Čínou:-) a hlavně je Korea srdcovou záležitostí pro Mira, který zde před sedmi lety studoval v rámci výměnného pobytu na Technické univerzitě v Soulu a chtěl se jít podívat do areálu školy. Také mě chtěl vzít na ostrov Jeju, na kterém se tenkrát byl podívat a moc se mu to líbilo, jenže nám to už časově nevycházelo a také letenky nebyly k sehnání. Proto jsme celé čtyři dny strávili v Soulu a jeho okolí.
Z Japonska jsme odlétali z města Fukuoka na ostrově Kjúšú a bez přestupu jsme dorazili do Soulu, resp. spíše do Incheonu. Soulské letiště ve středu města totiž kapacitně nestačí, proto byl vystavěno nové na umělém ostrově patřící k městu Incheon a kam přistává i odlétá většina mezinárodních letů. Pokud jsem si snad bláhově myslela, že cesta ze shanghaiského letiště Pudong k nám domů přes celé město je dlouhá a náročná, tak to jsem ještě nebyla v Soulu. Soul je v podstatě velká aglomerace a tím, jak je letiště vlastně v jiném městě, tak se nejdříve musí vlakem, pak přestup na metro, pak zase přestup, vše je v desítkách minut a domů se dostanete za několik hodin úplně vyřízení. Na první pohled mi Soul hrozně připomínal Čínu – trochu chaos a nepořádek v ulicích, ale určitě není tak architektonicky zajímavý jako Shanghai. Jižní Korea je také známá svým kosmetickým průmyslem a inovacemi, proto jsem byla překvapená, že jsem v ulicích potkávala ne moc atraktivní slečny. Pokud jsou Číňanky bílé, tak to není nic oproti Korejkám. Ty jsou bílé až skoro průsvitné, nechybí oranžová rtěnka – celé to vypadá spíš strašidelně. Oblečeny jsou hlavně do černé. Já jsem se hrozně těšila na korejský styl, který jsem vypozorovala ve videoklipu zpěváka P.S.Y., který byl i u nás známý svoji písničkou Gangnam style, což je skutečně existující část Soulu a kde se nachází bary a drahá obchodní centra. V písničce jsou vidět barevně oblečené lidé (NIC), kanýrky v autobusech (NIC), sexy Korejky (NIC) či chození pozadu (ANO – dokonce i v Číně, prý to aktivuje jiné svaly než při chůzi dopředu).
Ekonomicky je Jižní Korea na vysoké úrovni a v Soulu je vytvářeno přes 20 % HDP celé země. Sídlí tu známě korejské značky jako Kia, Huyndai, LG nebo Samsung. Ovšem pozor, Samsung v Koreji nejsou jenom spotřebiče; společnosti patřící do skupiny Samsung jsou z farmaceutického, zábavního, finančního, strojního a těžkého průmyslu, takže by vás nemělo překvapit, že v Koreji narazíte například na zubní pastu Samsung.
Většině lidem přijdou stejné asijské řeči a písma a těžko hledají rozdíly mezi korejštinou, japonštinou a čínštinou. Pokud ale člověk z mezi stráví alespoň pár dní, dá se pár odlišností vypozorovat. Hned se podíváme na pár příkladů. Vezměme si například jednoduché věty. Jak se máš? – Mám se dobře.
Čínsky:  你好嗎 ? 我很好。 (Ni hao ma? Wo hen hao.) Čínské znaky už po více než roce poznám, i když třeba neznám jejich význam. Struktura znaků se dá naučit a mají svoji logiku – existuje kolem deseti základních tahů a ty se skládají v daném pořadí do sebe. Čínské písmo na první pohled vypadá hodně hranatě.
Japonsky: お元気ですか?  元気です  (O-genki desu ka? Genki desu.) Pokud je tu nějaký japanolog a tak se předem omlouvám, že jsem to třeba napsala špatně, ale japonsky neumím a zkopírovala jsem to z online japonského slovníku:-) I tak lze poznat, že foneticky zní japonština jinak a také že písmo vypadá jinak. Původně je japonské písmo odvozené od toho čínského a i doteď mají hodně znaků společných. Pro mě je japonština mix čínských znaků (které poznám) a pak k tomu občas nějaká vlnovka:-)
Korejsky:  잘지냈어요?  나는괜찮아.  (Jal jinaess-eoyo? Naneun Gwaenchanh-a.). Korejština má své základy také v čínštině, ale jednomu moudrému císaři se zdály čínské znaky moc složité a tak bylo zavedeno písmo úplně nové. Korejština je skvěla směs koleček a čárek a já jí říkám pracovním názvem Piškvorky. Podle toho, na kterém místě se kolečko nachází, je ovlivněna výslovnost, to samé s čárkami, prý je to velmi jednoduchý systém:-)
Tolik ke korejským zajímavostem a pojďme se podívat na nějaká pěkná místa.
Jako první jsme se byli podívat do paláce Kjongbokkung (Gyeongbokgung Palace). Poprvé byl palác postaven ve 14. století, následně pak spálen a skoro na 300 let opuštěn. V 19. století byl zrekonstruován a stal se sídlem vladaře. Po invazi Japonců byl palác opět zničen. Od té doby zde probíhá rekonstrukce, která není ani po několika desetiletích hotová a nyní je dokončena zhruba polovina z původní celkové rozlohy. Hned zrána jsme viděli i něco podobného jako střídání stráží na Pražském hradě – bylo zajímavé vidět jejich tradiční oděv.

 

 

 

 

 

Těšila jsem i do Muzea korejské války.  Tohle je téma, o kterém toho stále moc nevím a určitě je to tím, že je to válka, i když je to v počtu obětí třetí nejhorší válka v dějinách, která se konala na druhé straně světa a netýkala se nás osobně tak jako dvě války světové. Já osobně jsem znala válku v Koreji jen z našeho oblíbeného seriálu M.A.S.H. Proto by nebylo od věci si tu udělat malé dějepisné okénko a říct si pár zajímavostí o této válce.

Jaký byl předvečer korejské války? V době druhé světové války byl korejský poloostrov okupován japonským císařstvím. Po jejich kapitulaci (k níž přispělo i svrhnutí atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki – viz. minulý článek) byl pod spojeneckým vedením rozdělen 38. rovnoběžkou na severní část ovládanou Sověty a jižní část okupovanou Američany. V severní části nebyly znemožněny demokratické volby, byl zde ustanoven komunistický režim a  do čela se dostal Kim Ir-sen, kdežto jih vedl demokraticky zvolený Li Syn-man. I přes snahu o sjednocení se obě země stále vzdalovaly a konflikty na hranicích se stupňovaly.
Jelikož Severní Korea podporována Sověty a Číňany měla k dispozici velké množství armádní techniky a silnou podporu sousedních komunistů, 25.června 1950 vtrhla na území o dost slabšího jižního souseda a díky momentu překvapení postupovala velice rychle. Během několika měsíců bylo 90 % jihokorejského území ovládáno severokorejci, včetně Soulu.
Spojené státy jakožto spojenci Jihokorejců provedli 15. září 1950 vylodění u města Incheon (ano, tam, kde se nyní nachází mezinárodní letiště). Koaliční vojska si vedla i za cenu ztrát velmi dobře a velmi rychle dobyla zpátky Soul i další města. Do začátku října byli všichni severokorejské jednotky ze země vytlačeny. Generálem amerického vojska, které tak úspěšně vytlačilo severokorejce, byl právě Douglas MacArthur, kterého jsem i v minulém článku zmiňovala. MacArthur byl jeden z nejschopnějších vojáku celé americké historie, byl o něm natočen i film s Gregory Peckem (Geneál MacArthur, 1977), film je to výborný, nicméně je natočen jako způsobem,jakým Američané točí filmy o svých hrdinech – nekritický a oslavující. Skutečnost je taková, že generál si moc nedělal hlavu z rozkazů prezidenta a dělal si co chtěl. Jak válka pokračovala, zahnal severokorejce nikoliv zpátky k 38. rovnoběžce, ale až k hranicím s Čínou. Číňané toto vnímali jako ohrožení vlastní bezpečnosti. Přes varování, že Čína může kdykoliv vyslat miliony svých vojáků, postupoval dál a dne 25.října 1950 se poprvé střetnul s jednotkami Čínské lidové armády. Američané na útok nebyli připraveni a díky čínské přesile byli zatlačeni opět  k 38. rovnoběžce. MacArthur se s porážkou nemohl smířit a navrhovat svrhnutí atomové bomby na Čínu a nebo její mohutné bombardování. Tento návrh nebyl přijmut. Po kritice amerického prezidenta Trumana a po opakovaných návrzích vyhlášení války i Číně byl generál Douglas MacArthur odvolán. V té době mu bylo 71 let. Zbývající dva roky probíhala válka zejména v zákopech kolem rovnoběžky a strnula v patovém stavu. mezitím probíhala mírová jednání, která vždy skončila fiaskem. Teprve 20. července 1953 byla stanovena hranice mezi severní a jižní Koreou a kolem ní demilitarizované pásmo. 27.  července 1953 byla podepsána Smlouva o příměří. Po třech letech války vede hranice skoro na stejném místě jako před válkou.

Mírová smlouva ale dosud podepsána nebyla, takže jsou tyto dvě země formálně ve válečném stavu.

Muzeum korejské války je největší válečné muzem na světě a je v něm vyobrazeno vše, co se této války týká. Rekonstrukce bitev, profily generálů, či 4D simulace bitev. Před muzeem se nachází socha zvou bratrů, kteří v korejské válce bojovali proti sobě a jsou v současné době symbolem míru a znovusjednocení. Muzeum i náměstí před ním jsou obrovské, do hlavní budovy se vejde 7 velkých vnitřních expozic, venku za ní je i jedna venkovní pro velké exponáty – letadla a lodě. V muzeu by se skutečně dalo strávit celý den, je velice hezky uspořádáno a poutavě prezentováno. Pak jsem ale říkala, jestli té vojenské tématiky za poslední týden nebylo trochu moc:-)

 

 

 

 

Generál  MacArthur byl snadno rozpoznatelný, nejen díky své fajfce a čepici, ale i brýlemi, tzv. pilotkami, kterými, když byl vyfocen novináři po přistání na Filipínách během druhé světové války, rozpoutal doslova módní senzaci:-) Z jeho stylu si dělali srandu i v seriálu M.A.S.H. kde ho velmi často zmiňovali. Dokonce je mu věnovali i jeden díl, kdy měl generál přijel navštívit přímo jednotku 4077, ale nakonec táborem jen projel a u cesty ho vítal Klinger oblečený jako socha Socha svobody:-)

 

 

 

 

U války a Severní Koreji teď zůstaneme a povím vám o našem výletu, který mi přijde úplně neskutečný i v pozadí toho, o čem jsem vám výše psala a i toho, co často vidíme ke zprávách. Udělali jsme si totiž výlet k hranicím demilitarizovaného pásma u hranic se Severní Koreou.
Abyste si nemysleli, že jsme provedli něco tajného nebo se nedej bože k hranicím vypravili sami, plazící se pod ostnatým drátem a létajícími kulkami. Tenhle zájezd byl vysoce organizovaný, zpopularizovaný a odsouhlasený jihokorejskou vládou a reklamy na něj se dají najít ve všech hotelech – zkrátka, z návštěvy hranice země Kim Čing-una se stal výdělečný byznys.
Určitě je ale dobré si termín zájezdu předem rezervovat, tím spíš pokud třeba do Soulu přijíždíte jen na pár dní.
Ten den ráno jsme vyjížděli už v sedm ráno a autobusem jsme se vydali, i s naším průvodcem, na sever od Soulu, kde už 50 kilometrů od něj se nachází hranice demilitarizované zóny, zkráceně DMZ. Jako první jsme navštívili Imjingak Park, což je oblast vybudována Jihokorejci a slouží jako místo k žití pro ty, kteří po rozdělení Koreje ztratili domov a nebo se domů vrátit nemohou. I přes napětí mezi oběma zeměmi stále hodně lidí věří ve sjednocení a nechávají vzkazy s mírovým poselstvím a přáním opětovného spojení, myslíme si, že to prakticky není možné. I náš průvodce nám potvrdil, že tyto dvě země mají odlišný vývoj a státní zřízení, že po sjednocení by se jedna země musela podřídit té druhé, aby vystupovali jednotně a že je jediné východisko je uzavření míru a respektování se navzájem.

Tento most, zvaný Liberty Bridge (Most svobody), je jedinou železnicí vedoucí směrem k severokorejským hranicím a byl určen pro zaměstnance průmyslové zóny Gaeseong (Kesong) nacházející se na území Severní Koreje a kteří tam dojížděli vlakem do práce. Nyní je průmyslová zóna uzavřena. Přes tento most Severokorejci také utíkali před režimem na Jih.

Dále jsme pokračovali k DMZ exhibičnímu sálu a výstavě věnované celé DMZ zóně. Čekali jsme, že celá tato oblast bude působit hrozně depresivně, staře a chudě, ale opak byl pravdou;, turistické centrum bylo nově postavené se spoustou zeleně, rozlehlými parkovišti s desítkami autobusů, občerstvením a obchodů se suvenýry. Část výstavy byla vedena dokonce ve velmi optimistickém duchu v tom smyslu, že DMZ je neobydlená a tím pádem v tomto páse širokém čtyři kilometry a dlouhém podél celé hranice mezi Korejemi (tj. 240 km) se velmi daří různým druhům rostlin a živočichů a na obrazovkách s doprovodným videem to skoro vypadalo jako když se vysílá pořad ze série National Geographic. Až má člověk chuť se jít do okolní přírody projít do lesa (až na to, že hned za silnicemi je všude ostnatý drát a za ním desetitisíce min). Člověku na první pohled vůbec nepřijde, že se nachází poblíž nejstřeženější hranice světa a že se tu nachází stovky tisíc ozbrojených vojáků na obou stranách.

DMZ turistické centrum se nachází v místě zeleného světýlka, tedy velmi blízko demilitarizační hranice. Vlastní hranice mezi Severní a Jižní uvede zhruba uprostřed DMZ a je znázorněna tenkou linií. Na severokorejské straně DMZ leží již zmiňovaná průmyslová Gaeseong a „propagandistická vesnice“ Kijongdong.

U turistického centra je také vstup do tunelu, který jako jeden z až 16ti tunelů  (zatím byly objeveny 4) a který měl sloužit jako cesta k přesunu severokorejských vojáků na jih, ale v roce 1978 byl objeven a jeho pokračování bylo zastaveno. Tento tunel byl objeven jako třetí v pořadí (proto se nazývá jednoduše Třetí tunel) na základě tipu od severokorejského zběha. Má délku 1,6 km, vysoký je 1,95 metru a klesá až 73 metrů pod zem. Stavbou tohoto tunelu se severokorejci dostali až 400 metrů za hranici Jižní Koreje! V současnosti je to jedna z velkých atrakcí DMZ zájezdů a i my se šli podívat dovnitř – fotit se v něm ale nesmělo. Klesání a i pak následné stoupání bylo celkem náročné a i pobyt dole nebyl úplně příjemný – pro klaustrofobiky skoro až nemožný:-)

Zdroj: www.google.com
Zdroj: www.google.com
Jednou z největších atrakcí celého výletu je vyhlídka Dora (Dora observatory), která je jen kousek vzdálená od turistického centra, ovšem nachází se na blízkém kopci a je z ní tak dobrý výhled právě na hranice a i na území severní Koreje. Samozřejmostí byly i zde časté obchody se suvenýry, kde si můžete koupit DMZ trička, brýle MacArthura, mangetky či cukrovinky. U vyhlídky byly desítky turistů – samozřejmě nejčastěji bílí a anglicky mluvící. Všichni si fotili selfie, smáli se a my měli pocit, že jsme v Disneylandu. Neubránili jsme se pocitu, že jsme v nějaké Zoo a chodíme se koukat na zvířata v zajetí. Celý tento obraz ještě dokresloval budovatelský marš, který zněl z praskajících reproduktorů. Zaplatili jsme si půl dolaru za dalekohled a minutu jsme mohli zblízka zkoumat život na severokorejských polích (a kde jsme opravdu spatřili nějakého rolníka) a také vesnici jako celek – a vypadala hezky a zachovaně. Asi to ale byl jen propagandistický počin:-)

Naší poslední zastávkou byla železniční stanice, která je poslední na jihokorejském území; dále už se nepokračuje. Dříve se využívala pro přepravu zaměstnanců do Gaeseongu, nyní slouží jako turistická atrakce. Stanice se jmenuje Dorasan a je malá, ale útulná a moderní, je jí tu skoro škoda:-) Je to asi nejprázdnější zastávka kterou jsem kdy viděla.

 

Tak, a jsme na konci! Co říci závěrem? Z Koreji se mně osobně nejvíce líbil výlet k DMZ, i když jsme neviděli vše – v ceně zájezdu bývá i vstup přímo do DMZ k vlastní hranici, která vede uprostřed stolu a kde ani židle nesmí stát nohami na znepřáteleném území, ale zrovna ten den tam probíhalo nějaké cvičení a vstup tam byl zakázán, což je škoda. Jinak se mi v Koreji líbilo, i když asi to nebude moje srdcová záležitost:-)
Já se ocházím balit, protože za pár hodin odlétám směr Česká republika a moc se těším už na evropské Vánoce:-) Loni jsme si je užili ve Vietnamu, letos je oslavíme klasicky.
Zdravím a u příštího článku ahoj:-)
Lenka