Dnes mám pro vás malý příběh o prostém člověčenství.
Miluji "náhodná" setkání.
Jednoho dne vešel do obchůdku, kde jsem pracovala
pán opravdu vysokého věku.
Byl nezvykle elegantně oblečený, oholený,
měl dokonale ostříhané a upravené vlasy.
Obsloužila jsem ho běžným způsobem,
i když musím přiznat, že jsem skrývala svůj údiv,
protože takové lidi běžně nepotkávám.
Popravdě rozzářil celý prostor, už když vešel.
Vyřídili jsme spolu vše, co potřeboval a když se se mnou loučil, podíval se na mě tak soustředěným a hlubokým pohledem a popřál mi tak úžasným způsobem
hezký den a vlastně i všechny nadcházející,
že jsem stála jako paralyzovaná.
S obrovskou vděčností a pokorou jsem mu přání opětovala
a snažila se zhluboka nadýchnout.
Byla jsem jako ve snu.
Kdyby se při odchodu rozplynul,
vůbec by mě to nepřekvapilo.
Tak silné to bylo.
Chvilku jsem lapala o dechu, když v tom vidím,
jak zákaznici, co byla na řadě, tečou slzy jako hrachy.
Stačila mi sotva říct, že ji to tak dojalo,
že je úplně jak omámená.
Obě jsme měly pocit snad až nadpozemského zážitku.
Dodnes, kdykoli si na onoho pána vzpomenu,
cítím tak nesmírnou laskavost,
kterou nám oběma předal,
že se to ani popsat nedá.
Chtěla jsem se s vámi o tohle milé "setkání" podělit,
abyste nikdy nezapomínali, kolik dobrých
a hodných lidí mezi námi stále je a jak málo může stačit, abyste někomu rozzářili den.
Pevně věřím, že kousek té obyčejné lidské laskavosti dýchne i na vás.
Tím jsem si vzpomněla na jeden krásný citát...
Moc vás všechny zdravím,
Klárka.
