| V úterý večer jsme si vše pobalili, abychom ve středu jen rychle pobrali tašky a mohli vyrazit směr Andalo. Skoro vše. Samozřejmě mě partner ujišťoval, jak rychle hodíme držáky na auto, na ně lyže, do kufru lyžáky a vše uspořádáme rychlostí blesku, že budeme okamžitě připraveni k odjezdu. Moje poznámka: “Amore, vždyť máme úplně nové držáky, zvládneš to napoprvé?” byla těžce ignorována. |
| Andalo – Paganella |
Kdyby nebyla, mohli jsme na horách být o dvě hodiny dříve než jsme nakonec dorazili. Tohle mi ale vůbec starost nedělalo, protože veškerá moje pozornost se upínala na růžový baťůžek z roku raz dva. Nechápala jsem, jak se nám tahle podivuhodná a na první pohled vážně příšerná věc mohla zamotat mezi všechny bágly. Když jsem se zeptala, co to má být, teď už vím, že jsem se raději ptát neměla. “To je můj oblíbený baťůžek” odvětil mi s velkým úsměvem na tváři Marco. “Tahle hrůza?!!! To nemyslíš vážně, že ne?! Fakt vtipný!” smála jsem se. Hmmm, nebyl to vtip. Ani žádná zkouška mojí reakce. Tuhle hrůzu, to nejde brát ani jako retro pokus, budu muset sledovat celé hory. Celou cestu v autě jsem se snažila najít alespoň jedno pozitivum, jinak bych tu růžově křičící odrbanou hrůzu měla před očima až do Andala. Alespoň ho rychle najdu v davu!!! Správný přístup!
