Projíždím Prahou z bodu A do bodu B.
Ačkoliv vlastně „projíždění“ Prahou v dopoledních hodinách všedního dne spíše znamená, přískokem vpřed, vpravo vlevo hleď, sem tam klakson, všude tisíc aut a kolona, sem tam myš či myška, vítězí silnější motor a drzejší řidič. Nic proti ZIPu… a že prý jen ženy si pletou strany!! A to není všechno… Jak se tak blížím ke středu města, do propletených aut vytvářející vánočkový cop, se začínají mísit lidé. Občas si připadám jako v Babylonu… Hlasy slyším z dálky, protože mne slunce donutilo stáhnout okýnka dolů a klimatizaci si alespoň vymyslet a slyším… poblíž mostu u řeky „darogu darogu“… Lovím v paměti a napadá mne, že si někdo, těmi všude proudícími těly, klestí cestu a přitom má mikrofon a deštník nad hlavou… No, nenudím se a sleduji poctivě provoz, ale jak chvíli stojím, lovím v kabelce mobil s nejlepší optikou a říkám, no toto, to je krása, klasika, dokonalost sama! Čekám, než projde had či drak odkudsi z Asie čítající asi tak padesát hlav otočených vpravo jako husy za zebou jdoucí, fotící a mile se usmívající na náš historický skvost, vykláním se z okýnka a ladím formu. Vyčkávám jako šelma na krásný záběr. Jsem nadšena, doma však selektuji, protože buď je na snímcích povětšinou secesní tepané zábradlí, nebo mile se usmívající japonský turista. A já chci HRAD, LVA, VĚŽ a ATMOSFÉRU!
Tak a mám je. Snímky, pohledy, fotečky. Všechny vypadají stejně a klidně mohou zdobit přední stranu pohlednice a já se svým úlovkem pomalu dojíždím do bodu B. Končím a nebudu Vás trápit návratem do bodu A, snad někdy příště… Přeji Vám všem krásný
den!
